Jak jsem byla na We Run Prague...

...ale neběžela jsem

Povzbuzující hesla byla všude :)

Je tomu už pár let, co jsem si říkala, že chci začít běhat, ale nikdy jsem se k tomu nedokopala a radši jsem si nacházela stále nové druhy cvičení. Vyzkoušela jsem latin dance, aerobik, hip-hop, fitbalet, jógu, teď naposledy trampolínky (ty jsou zatím největší záhul, ale baví mě to a chci v tom pokračovat), ale donutit se k běhu, to pro mě bylo jako skočit ze skály do neznámé vody... blázen to udělá, ale normální člověk se hodně dlouhou dobu odhodlává a nakonec to vzdá. Já jsem to vzdávala tak 4 roky a za tuhle dobu jsem běžela jednou a to jen díky kamarádovi, který byl ochotný mě poprvé a naposledy vytáhnout. Nutno dodat, že jsem neměla špatný výsledek, uběhla jsem cca 4 km v kuse, pak jsem pravda chvilku šla, ale pak jsem ještě doběhla domů, takže celkem tak 5 km. Ovšem podcenila jsem protažení po běhu a druhý den jsem toho pěkně litovala. Možná to byla zrádná kyselina mléčná, která mi zůstala ve svalech, možná to byla absence kamaráda, který by mě znovu táhnul v běhu, každopádně od té doby jsem se ne a ne donutit. Když jsem pak letos na jaře šla s kamarádkou na již zmiňované trampolínky a zvládla je (věřte mi, že horší kardio jsem nezažila!), říkala jsem si, že už bych zvládla i ten běh. Moje spolubydlící a zároveň jedna z nejlepších (ne-li úplně nejlepší) kamarádek Ivet pak začala intenzivně cvičit a hubnout a rozhodla se přihlásit na srpnový závod We Run Prague. V ten moment jsem jakožto soutěživý člověk zajásala a najednou se cítila plná odhodlání! Začnu běhat a do srpna těch 10 km dám! Velký omyl, vážení! Já sice začla jakš takš běhat, ale víc jak 3 km jsem neuběhla (později jsem se i dozvěděla proč)...tak jsem si pak v půlce července uvědomila, že na to nemam a na závod jsem se nepřihlásila. Největší chyba! Najednou jsem ztratila motivaci a odhodlání a bylo po běhu. A když jsem pak s Ivet šla jednoho krásného srpnového rána běhat na Ladronku, zjistila jsem, že moje kondice na tom není zas tak špatně a když běžim pomalu, není těch červnových/červencových 28 °C a neběžim se psem (Zásadní chyba... pokud máte doma aktivního velkýho psa, neběhejte s nim, když na to není zvyklej. Běží jako blbec a vy pak máte pocit, že mu musíte stačit...a po 3 km odpadnete.), jsem schopná uběhnout s přehledem i 5 km! No jo, jenže pozdě bycha honit, že. Bohužel to, že se s registracemi na závod vesele obchoduje na internetu jsem zjistila cca 14 dnů před dnem D a to už jsem zas byla moc velkej srab na to, abych si to od někoho koupila a šla tam naprosto bez tréninku. Jo, jsem zbabělec a vím to, na tom musim ještě zapracovat.

No ale abych se dostala k jádru pudla, na tom závodě jsem byla! Ovšem jen jako psychická a technická podpora pro Ivet. Asi hlavně ta psychická, protože Ivet tomu tréninku taky moc nedala a byl to její první závod, takže nervozita před startem by se dala krájet. I přes to, že jsem tam byla jen jako divák, jsem hrozně ráda, že jsem tam šla. Ta atmosféra byla totiž úžasná a pohled na bezmála deset tisíc hlaviček v žlutých tričkách byl prostě dechberoucí. Je pravda, že nejsem moc příznivec velkých davů lidí a takových tich masových záležitostí, ale vidět na jednom místě tolik sportovně naladěných a dobře vypadajících lidí, to se každý den nevidí.

Takže za závěr mám jednu zásadní informaci pro všechny (ale hlavně i pro sebe, protože, co je psáno, to je dáno): Příští rok jdu do toho taky! A proto teď musím začít alespoň trochu pravidelně běhat a chodit na jumping, abych to zvládla do 70 minut ;) To je moje předsevzetí, tak mi držte palce, ať mi to odhodlání zůstane ;)