Jak jsem byla na We Run Prague...

...ale neběžela jsem

Povzbuzující hesla byla všude :)

Je tomu už pár let, co jsem si říkala, že chci začít běhat, ale nikdy jsem se k tomu nedokopala a radši jsem si nacházela stále nové druhy cvičení. Vyzkoušela jsem latin dance, aerobik, hip-hop, fitbalet, jógu, teď naposledy trampolínky (ty jsou zatím největší záhul, ale baví mě to a chci v tom pokračovat), ale donutit se k běhu, to pro mě bylo jako skočit ze skály do neznámé vody... blázen to udělá, ale normální člověk se hodně dlouhou dobu odhodlává a nakonec to vzdá. Já jsem to vzdávala tak 4 roky a za tuhle dobu jsem běžela jednou a to jen díky kamarádovi, který byl ochotný mě poprvé a naposledy vytáhnout. Nutno dodat, že jsem neměla špatný výsledek, uběhla jsem cca 4 km v kuse, pak jsem pravda chvilku šla, ale pak jsem ještě doběhla domů, takže celkem tak 5 km. Ovšem podcenila jsem protažení po běhu a druhý den jsem toho pěkně litovala. Možná to byla zrádná kyselina mléčná, která mi zůstala ve svalech, možná to byla absence kamaráda, který by mě znovu táhnul v běhu, každopádně od té doby jsem se ne a ne donutit. Když jsem pak letos na jaře šla s kamarádkou na již zmiňované trampolínky a zvládla je (věřte mi, že horší kardio jsem nezažila!), říkala jsem si, že už bych zvládla i ten běh. Moje spolubydlící a zároveň jedna z nejlepších (ne-li úplně nejlepší) kamarádek Ivet pak začala intenzivně cvičit a hubnout a rozhodla se přihlásit na srpnový závod We Run Prague. V ten moment jsem jakožto soutěživý člověk zajásala a najednou se cítila plná odhodlání! Začnu běhat a do srpna těch 10 km dám! Velký omyl, vážení! Já sice začla jakš takš běhat, ale víc jak 3 km jsem neuběhla (později jsem se i dozvěděla proč)...tak jsem si pak v půlce července uvědomila, že na to nemam a na závod jsem se nepřihlásila. Největší chyba! Najednou jsem ztratila motivaci a odhodlání a bylo po běhu. A když jsem pak s Ivet šla jednoho krásného srpnového rána běhat na Ladronku, zjistila jsem, že moje kondice na tom není zas tak špatně a když běžim pomalu, není těch červnových/červencových 28 °C a neběžim se psem (Zásadní chyba... pokud máte doma aktivního velkýho psa, neběhejte s nim, když na to není zvyklej. Běží jako blbec a vy pak máte pocit, že mu musíte stačit...a po 3 km odpadnete.), jsem schopná uběhnout s přehledem i 5 km! No jo, jenže pozdě bycha honit, že. Bohužel to, že se s registracemi na závod vesele obchoduje na internetu jsem zjistila cca 14 dnů před dnem D a to už jsem zas byla moc velkej srab na to, abych si to od někoho koupila a šla tam naprosto bez tréninku. Jo, jsem zbabělec a vím to, na tom musim ještě zapracovat.

No ale abych se dostala k jádru pudla, na tom závodě jsem byla! Ovšem jen jako psychická a technická podpora pro Ivet. Asi hlavně ta psychická, protože Ivet tomu tréninku taky moc nedala a byl to její první závod, takže nervozita před startem by se dala krájet. I přes to, že jsem tam byla jen jako divák, jsem hrozně ráda, že jsem tam šla. Ta atmosféra byla totiž úžasná a pohled na bezmála deset tisíc hlaviček v žlutých tričkách byl prostě dechberoucí. Je pravda, že nejsem moc příznivec velkých davů lidí a takových tich masových záležitostí, ale vidět na jednom místě tolik sportovně naladěných a dobře vypadajících lidí, to se každý den nevidí.

Takže za závěr mám jednu zásadní informaci pro všechny (ale hlavně i pro sebe, protože, co je psáno, to je dáno): Příští rok jdu do toho taky! A proto teď musím začít alespoň trochu pravidelně běhat a chodit na jumping, abych to zvládla do 70 minut ;) To je moje předsevzetí, tak mi držte palce, ať mi to odhodlání zůstane ;)

Myslela jsem, že jsem líná...

Zdroj

Ještě tak před rokem a půl jsem si myslela, že jsem líná jako to prase a že nejsem ambiciózní atd. Neměla jsem chuť se učit, nechtěla jsem chodit do laboratoře a pracovat na bakalářce, neměla jsem žádnou životní vizi...Pak jsem ale udělala něco, co mi fouklo zpátky vítr do plachet a loď se stočila silně na pravobok (nebo levobok, to je jedno, není to žádná politická narážka :D ). A tou věcí bylo to, že jsem se přihlásila a následně i začala studovat VŠCHT namísto Přírodovědecké fakulty UK. Nevím proč, ale cítím se tady víc spokojená, to studium mě ohromně baví, potkala jsem tu zatím spoustu super lidí, práce v laboratoři mě taky baví a naplňuje, a co je nejlepší: dokonce mi to i jde a mám dobrý známky! Což se o bakaláři říct nedalo, tam jsem to tak nějak protrpěla a doklepala ke státnicím, ale skutek utek. Nechci tím nijak hanit Přírodovědeckou fakultu, určitě se tam najdou lepší obory než je Biochemie (zdravím holky z Viničný :D ), skvělí lidé a určitě s tou školou mají lepší zkušenosti než s VŠCHT, ale já tam spokojená nebyla a z čistě subjektivních důvodů jsem ráda, že jsem odešla... zasvěcení ví ;)

Abych se vrátila k tomu, že jsem si myslela, že jsem líná - Koupila jsem si loni knížku Konec prokrastinace od Petra Ludwiga (na popud videa z jeho přednášky - zde) a zjistila jsem, že nemám žádnou vizi, žádný cíl, nemám kam směřovat. Ale než jsem tu knihu stihla dočíst, začalo mi magisterské studium a najednou mám spoustu věcí na práci, chodím do školy, podnikám věci s kamarády, dokonce jsem si našla i pravidelné cvičení (ano, jsem sice hubená, ale hormony po dvacítce přestanou být na puberťácký hladině a člověk se prostě zakulatí, i když je hubený, a já nechci být za chvilku soudeček...krásným odstrašujícím příkladem je mi totiž moje mamka, která už je trochu "asymetrická", jestli víte, co tím myslím). Jsou týdny, kdy jsem ráda, že si večer na chvilku sednu k počítači a můžu si zapnout "fejsbůk". Se zkouškovým je to tedy trochu horší, to se ta pověstná prokrastinace občas i dostavuje, ale zatím s ní úspěšně bojuju a nenechám jí tolik převládat.

Takže kniha Konec prokrastinace mi leží v knihovně a možná ji někdy v budoucnu znovu otevřu, pokusím se jí dočíst a určit si pevněji svoji vizi, zatím totiž pořád ještě nevím, co vlastně chci, tak možná se to po 4 letech studia na vysoké škole konečně dozvím :D

Na konec vzkaz pro všechny "líné" lidi: třeba to, že jste líní, je způsobené jen tím, že vás nenaplňuje to, co děláte, a chce to otočit loď a změnit kurz ;) Vím, že to zní jako otřepaná fráze, kterou s oblibou používají úspěšní lidé, ale ono na každém šprochu pravdy trochu, že? 

Ztracená ve městě, aneb vesničanka v Praze

Když jsem se na gymnáziu rozhodovala, kam půjdu na vysokou školu, Praha pro mě byla jasná volba :D

Samozřejmě, že v 19 letech se člověk chce osamostatnit a nebýt pořád tak závislý na rodičích, takže jsem do Prahy odcházela s nadšením a pocitem nového začátku. Jak trpké ale pak bylo zjištění, že jsem tam vlastně úplně sama, docela ztracená ve velkoměstě. Ačkoliv jsem tuhle výzvu přijala rychle a po pár týdnech jsem se zorientovala, byly pro mě ty začátky těžký (musim si trochu postěžovat :D ). Brzo jsem se ale otrkala a začla se městu přizpůsobovat. Přestala jsem pomalu používat plzeňské výrazy typu "tuto", "copa" a podobně a začala jsem mluvit jako člověk, za což mě ovšem kamarádi Plzeňáci neopomněli náležitě pokárat, když jsem se zase na víkend vrátila domů.

Začínám tady v Praze už pátý rok a to je, vzhledem k délce mého dosavadního života, pořádnej kus. Načerpala jsem už spoustu poznatků, seznámila jsem se s hodně zajímavými místy, ačkoliv musím uznat, že jich ještě hodně zbývá. Taky jsem tu poznala nové super lidi, které si troufám zařadit mezi své hodně dobré přátele.

Každopádně pobyt ve městě mě, ať už chci nebo nechci, významně ovlivňuje, takže v současné době jsem smýšlením vlastně někde mezi vesnicí a městem. V Praze mě nazývají vidlákem, doma jsem pro všechny zase odpornej Pražák. Co si vybrat, že jo? Jsem vlastně taková trochu rozdvojená osobnost.

No a protože na vesnici se moc ztratit nedá, zvlášť v té naší "prdelce" světa, kterou mnoho lidí nazývá vznešeným pojmem obydlená zatáčka, byl název blogu Ztracená ve městě na světě. 

No vlastně už nejsem tak ztracená, ale pořád se najdou věci, které neznám a které jsou pro mě nové. Takže až přijdu na to, jak se tady vytváří rubriky, jedna z nich bude nést název Ztracená a najdete v ní věci, které jsou pro mě nové, nad kterými kroutím hlavou nebo kterým nerozumím. Snad to bude zajímavé ;)

Proč jsem si založila blog?

Mám jedno tričko, na kterém je napsáno Forever young. Myslím, že mě to docela vystihuje, protože se rozhodně necítím na svůj věk a stále ve mně dřímá ta malá holka, která si chce psát deník. Ovšem na druhou stranu už jsem nějakých pár let dospělá a tak trochu vím, že moje mozkové výlevy by nikoho asi nezajímaly, tak se je budu snažit filtrovat. Moje kamarádka o mě už od střední školy prohlašuje, že bych byla výborná učitelka, tak uvidíme, jak moc se to projeví :) Budu moc ráda, pokud se od vás dozvím zpětnou vazbu, jestli to takhle funguje, nebo co mám změnit, aby to fungovalo a vy jste se na můj blog vraceli.

Hlavním důvodem a také velkou částí článků blogu bude to, že čím jsem starší, tím víc věcí se kolem mě děje a já nejsem schopná si je všechny pamatovat a uchovat si na ně nějakou vzpomínku. Takže to částečně bude můj deníček, ve kterém se budu snažit uchovávat důležité zážitky mého života, které bych nerada zapomněla ;) Už teď mě například mrzí, že mám za sebou výlety do Londýna, Říma a Berlína a všechny vzpomínky jsou zatím jen v mé hlavě (ačkoliv po pár letech už značně prořídly). Takže pokud někam pojedu, těšte se na cestovatelský deník! Stejně tak jsem poslední dobou začala víc číst, jelikož jsem si pořídila Kindle čtečku knih, a bohužel doby povinných čtenářských deníků na základní škole jsou již dávno pryč, zjistila jsem, že si některé knihy už vůbec nepamatuji. To stejné a možná dvakrát horší platí i u filmů. Většinou vím, že jsem je viděla, ale absolutně nevím, o co v nich šlo, kdo v nich hrál, natož abych si kousek vybavila a mohla říct, jestli se mi ten film líbil nebo ne. Moje paměť prostě funguje na počet opakování (fakt nevýhoda při učení na zkoušky), takže napoprvé prostě nemám šanci :D

Druhý důvod je ten, že mám spoustu nápadů, o které bych se ráda s lidmi podělila, a nenapadá mě lepší cesta, než začít u blogu a počkat, jestli se vám to bude líbit. Může se stát, že jsou ty nápady dobré jen v mé hlavě a nikoho jiného nezajímají, ale proč to nezkusit? :)