Stáž v Cardiffu - část sedmá: Skye expedition

Víte co je na IAESTE vůbec nejlepší? Ty výlety a mezinárodní víkendy, které organizují a díky kterým můžete zažít spoustu dobrodružství. Přihlásila jsem se někdy začátkem června na jednu z nejlepších akcí tohle léto, kterou pořádalo IAESTE Scotland a která měla za cíl procestovat ostrov Skye. 

Musím říct, že jsme měli bohužel dost ošklivé počasí a dva dny v podstatě pršelo od rána do večera, ale co se nepovedlo na počasí, to se povedlo na kolektivu lidí, kteří se tam sešli. 

Potkali jsme se tam lidé z různých zemí, různých národností a různých kultur. Přijde mi, že je vždy obohacující srovnat životní styl lidí z odlišných koutů planety. Je pravda, že díky globalizaci už se ty rozdíly mnohdy stírají, ale pořád je tu patrný velký rozdíl mezi Evropou a Asií.

Ale dost filozofování a zpět k expedici ;) 

Vyrážíme na cestu

Sraz byl v 8 hodin ráno v Glasgow poblíž univerzity. Nevím, jak moc jste zdatní v zeměpise, ale prozradím vám, že Cardiff a Glasgow nejsou zrovna blízká města. Měli jsme dvě možnosti: 

a) jet vlakem cca 6 - 8 hodin a přespat v Glasgow (což znamená platit tam ubytování),

b) jet autobusem 13 hodin přes noc a ušetřit za ubytování. 

No jsme studenti, tak jsme si zvolili tu druhou možnost a protrpěli jsme noční cestování v autobuse, kdy jsme se téměř nevyspali. Nebyl to totiž autobus start cíl, ale v průběhu noci jsme měli asi 6 zastávek v různých městech, takže nás pan řidič vždy probudil velice příjemným světlem a hlasitým hlášením. Ale vybrali jsme si to, tak jsme si nemohli ani stěžovat :D Každopádně to ráno po probdělé noci v autobusu bylo dost krušné, a tak není divu, že jsme to pak zalomili v autobusu cestou na Skye.

Abych vám to osvětlila, Skye je ostrov ležící západně od Skotska (mapa zde) a naším pátečním cílem bylo se tam dopravit s menšími zastávkami na břehu Loch Lomond, v Glencoe visitor centre, v supermarketu pro jídlo na víkend a jako poslední jsme se měli zastavit v Glenfinnan, odkud je nádherný výhled na slavný most, který se objevil ve filmech o Harry Potterovi. 

Píšu měli jsme, protože realita byla asi taková, že jsme už od začátku měli menší zpoždění (díky Maxovi), které se cestou ještě zvětšilo a my jsme po odjezdu ze supermarketu byli rádi, že tak tak dojedeme na pobřeží, abychom chytili poslední trajekt na Skye. 

Ani nevíte, jak velké bylo moje zklamání. Jednak bylo ošklivé počasí a jednak jsme nestihli to, na co jsem se jakožto HP fanoušek nejvíc těšila. Snad budu mít ještě možnost se tam znovu podívat za lepšího počasí a bez časového stresu.

První společná fotka :)

Nezdravá strava a 5 kilo navíc

Nevím, jestli jsem vám to už psala, ale mám pocit, že až se odtud vrátím, budu mít minimálně o 5 kilo víc, protože tahle jejich britská kuchyně je šílená (všechno smažené, kila tuku na každém kroku). 

A jak to souvisí se Skye víkendem? Asi tak, že moje první teplé páteční jídlo bylo Fish and Chips, které prakticky plavalo v tuku. Na jednu stranu je to fakt nezdravý, na druhou stranu je to tak zatraceně dobrý, že začínám chápat, že obézním lidem se toho nechce vzdávat a držet diety :D

V pátek se pak už celkem nic zajímavého kromě deště nedělo, jen jsme se ubytovali v hostelu a někteří odvážlivci dokonce spali ve stanu. Ano, hádáte správně, já jsem ten odvážlivec rozhodně nebyla. Za celé čtyři dny jsem na sobě konstantně měla minimálně 3 vrstvy a odmítala jsem být mokrá víc než bylo nezbytně nutné. 

Ale abych tomu počasí pořád jen nekřivdila, občas jsme měli i štěstí a mohli jsme si užít ten výhled, který se nám naskytl po ránu na moře z oken hostelu (viz následující foto).

Když svítí sluníčko, je to jako z pohádky.

Gaelic Collage a povídání o kuluře

V sobotu jsme pak ráno jeli na Gaelic College, kde jsme měli přednášku u jejich původním jazyku a kultuře kolem toho. Naučili jsme se nějaká základní pravidla výslovnosti a slyšeli jejich typické hudební nástroje, mezi které patří housle, harfa a samozřejmě dudy. Opravdu jsem si to užila a musím říct, že se mi fakt líbí jejich záměr uchovat si tyhle tradice do dalších generací a nenechat tak galský jazyk zmizet.

Co se týče počasí, tak to moc komentář nepotřebuje, protože asi tušíte, že opět od rána pršelo, přičemž po obědě se to zvrhlo v opravdu hustý déšť. My ale měli na programu asi dvouhodinovou túru po krásách tamních hor, což byla menší komplikace, kterou byla ale většina autobusu ochotná podstoupit. 

Ano, opět tušíte správně, že já jsem se v té většině nevyskytovala a byla jsem společně s dalšími asi 6 lidmi za sraba, ale byla jsem suchá, zatímco zbytek výpravy byl po návratu do hotelu prakticky promočený až na kost, ať už měli deštníky a pláštěnky nebo ne. 

Mezinárodní večer a seznamování chlastem, jídlem

Ponurou atmosféru ale prosvětlil sobotní mezinárodní večer, kdy jsme byli rozdělení do několika skupin podle zemí. Každá skupina pak měla připravit jídla typická pro jejich země. Za naší česko-maďarsko-makedonskou skupinu jsme připravili chleba ve vajíčku se sýrem a zeleninou, lečo a sladkou vanilkovou rýži (asi odhadnete, které jídlo bylo z které země).

Musím uznat, že to byl úžasný večer zpestřený mnoha druhy jídel a samozřejmě i alkoholických nápojů. Německo mělo Jägermeister, my jsme měli Becherovku, Skotsko mělo whisky a v 11 hodin večer už spousta lidí nevěděla, jak se jmenují. 

Mokrý výlet

Z předchozího odstavce o sobotním dešti jste asi pochopili, že jsem jako jedna z mála byla relativně suchá, což ale nebylo na dlouho, protože jsme večer, když konečně přestalo pršet, dostali nejlepší nápad na světě, a to jít se podívat na pláž, vždyť to přece od toho hostelu není daleko. Což o to, daleko to nebylo, ale ta cesta vedla trávou po pas a asi byste taky měli vědět, že na Skye nemají normální louky, ale většina z nich se chová jako houba (asi je tam rašelina nebo tak něco), takže když tam stoupnete, zaboříte se a voda vám do boty teče vrchem. 

Po tomhle výletu jsem si mohla gratulovat, protože jsem si svoje suché boty totálně zmáčela a ušpinila od bláta. Ale co, žijeme jen jednou, tak jsem si pak boty dala nad topení a chodila po zbytek večera v hostelu bosa (chudáci ponožky). 

Než jsem asi po týdnu viděla fotky, žila jsem v domnění, že jsem po návratu z pláže šla spát, ale důkaz místo slibů říká něco jiného. Zřejmě jsem ještě nějakou dobu strávila v jídelně, konverzovala a dokonce snad i tančila! :D No v mojí hlavě scéna chybí, tak doufám, že jsem nedělala ostudu.

Nejlepší skupina ;)

Prohlídka palírny a zákaz focení

Pro mě jakožto chemika, ale hlavně biotechnologa, byla nejvíc zajímavá nedělní část programu, která zahrnovala Talisker distillery. Bohužel firemní politika nám zakázala cokoliv fotografovat a skoro nic nám neukázali, ani neřekli nic nového, protože všechno bylo jejich "know how". No ještě že nám aspoň dali na konci ochutnat :D Ale musím se přiznat, že ze mě asi nebude milovník whisky.

Aby toho nezdravého jídla nebylo málo, v neděli jsme měli rybí polévku a jako přídavek opět fish and chips, tentokrát ale ve variantě s uzeným lososem. Nevím, co je horší, čerstvá ryba plavající v tuku, nebo uzená ryba, která má v sobě tolik soli, že to pokryje váš dvoudenní příjem. 

Hrůzostrašný zážitek

V neděli bylo konečně relativně pěkné počasí bez deště, i když stále bylo chladno a větrno, takže jsem opět odmítala sundat si bundu. Jako odpolední program jsme měli výšlap na populární Fairy Pools, což je krásná kaskáda vodopádů v údolí. Byl to krásný výlet, až do té chvíle, než se jeden kluk z naší výpravy při přeskakování z kamene na kamen uprostřed řeky, zřítil do vody hlavou dolů. 

No jelikož ty vodopády už tam nějakou dobu jsou, nebylo to ze zrovna malé výšky. Byla to jedna z nejhorších situací, jaké jsem kdy zažila. Všechny nás polilo horko a štěstí z počasí bez deště se proměnilo v zoufalství a paniku. Naštěstí byli poblíž nějací chlápci v neoprenech, kteří toho nešťastníka dopravili bezpečně na břeh. 

Díky následujícím událostem jsem si opět ověřila, že lidi dokáží být v takových situacích neskutečně nápomocní a štědří. Objevila se tam paní, která jako zázrakem byla lékařka a jelikož ta voda byla ledová a bylo potřeba ho svléknout, usušit a zabalit do tepla, měli jsme v tu ránu při ruce asi 10 ručníků, které nám poskytli náhodní kolemjdoucí. 

Všechno se sběhlo tak rychle, že jsem ani nestačila vnímat, co se všechno kolem mě děje. Nakonec to dopadlo tak, že se mu snad nic vážného nestalo, ale nebyl schopný vstát a dojít zpátky dolů k cestě, kde by ho odvezla sanitka (zřejmě kvůli šoku, do kterého upadal). Musel pro něj tedy přiletět vrtulník a transportovat ho do nemocnice. 

Vtipné ale na celé téhle situaci bylo to, že cca 15 minut předtím se nějakému podobně šikovnému člověku podařilo nešťastně upadnout asi o 150 metrů dál, než jsme byli my, a zlomit si nohu. Takže pro tohohle prvního zraněného byla poslaná helikoptéra z nemocnice na ostrově, ale jelikož to není moc zalidněný ostrov, nemají tam dvě helikoptéry. Pro našeho skokana z útesu musela tedy přiletět velká (dovolím si říct až obrovská) helikoptéra ze skotského pobřeží. Myslím, že takhle rušný den v té jejich malinké nemocnici už dlouho neměli.

Nádhera.

Asi největší vodopád v rámci Fairy Pools (ten "strom" vpravo od vodopádu je cca velký jako člověk).

Obří vrtulník.

Špatná nálada a výborné tradiční jídlo haggis

Po tomhle stresujícím zážitku jsme pak večer už nikdo neměl moc náladu na táborák na pláži, který byl původně v plánu. Měli jsme ale společně tradiční skotské jídlo, slavný haggis. Naštěstí nám naše skotská skupina připravila upravenější variantu servírovanou společně s brambory a krémovou omáčkou s whisky, takže jsem si opravdu pochutnala. 

Z pozdějšího rozhovoru s rodilým Skotem jsem pochopila, že je to něco na způsob našich jitrnic, akorát je to připravované v ovčím žaludku namísto našich střívek a je na to použito výhradně ovčího masa a vnitřností. Slyšela jsem na to ale i negativní názory, jak je to hnusné a že si nemám dávat. Asi je to tím, že jsem na tyhle jídla odmala zvyklá a nevadí mi jíst vnitřnosti jiného zvířete, ale fakt mi to jídlo chutnalo a chtěla bych někdy zkusit tu jejich pravou a tradiční variantu. Kdo má rád jitrnice a hodlá se vydat do Skotska, rozhodně doporučuji ochutnat i haggis.

Trochu modifikovaná verze haggis se slaninou a krémovou omáčkou.

Příběh šíleného řidiče

Slíbila jsem vám na začátku příběh o našem řidiči. Musím vám napřed ale prozradit, že na ostrově Skye (a jak jsem se později dozvěděla i ve Walesu v méně obydlených oblastech) jsou hodně časté tzv. Single vehicle road, což jsou velmi úzké silničky pro jedno auto, na kterých se ale naštěstí vyskytují místa pro vyhnutí dvou aut, ale ty jsou od sebe mnohdy vzdálená desítky nebo stovky metrů. 

A teď si představte, že po takové silničce ještě ke všemu v hodně zvlněném a kopcovitém terénu jedete a obrovským autobusem. Už tohle samo o sobě je trochu sebevražda, ale když k tomu přidáte řidiče, který po téhle cestě jede místy i 70 km/h, není divu, že skřípění brzd bylo na denním pořádku a my jsme zažili nejednu situaci, kdy v celém autobuse bylo hrobové ticho a všichni se jen modlili, abychom už dojeli na místo určení. 

Autobus to taky těžce nesl a v polovině výletu přestával komunikovat s řidičem při otevírání a zavírání dveří, občas měl problém se rozjet do kopce, až jsme se skoro udusili smradem z motoru. Když řidič několikrát vzal dnem autobusu silnici, začínali jsme pochybovat, že se kdy dostaneme zpátky domů. 

Vrcholem všeho ale byla pondělní cesta ze Skye do Inverness, kde jsme potřebovali chytit autobus zpátky do Glasgow a následně pak vlak do Cardiffu. Uzavírání dveří se definitivně rozhodlo vypovědět službu a dveře se samovolně otevírali za jízdy, takže jsme každých 500 metrů zastavovali a zavírali dveře zpátky. Vyřešilo se to nakonec tak, že Jack (organizátor) musel sedět vepředu hned u dveří a držet je rukou. No cesta snů, co vám budu povídat. 

Šťastný konec

Naštěstí se nám ale podařilo autobus do Glasgow chytit a po menším sprintu skrz Glasgow jsme chytili i vlak a pondělí tak strávili prakticky celé na cestě. Z hostelu jsme odjeli v 9 hodin ráno, v 13:00 jsme byli v Inverness, v 17:40 jsme nasedli na vlak v Glasgow a v 00:20 jsme dorazili do Cardiffu. Do postele jsem pak zalehla něco kolem 1 hodiny po půlnoci a byla jsem opravdu ráda, že jsem zpátky živá a zdravá.

Uff, bylo to namáhavé a děkuji všem, kdo to dočetli až sem, jsem si jistá, že to bylo náročné i pro vás. Jako satisfakci pro vás ale mám odkaz na album se všemi fotkami, které jsem za tyhle čtyři dny vyfotila, tak se můžete pokochat zde.