Zítra určitě začnu!

Když jsem byla ve Walesu na stáži, chtěla jsem ochutnat co nejvíc pokrmů a sladkostí, které tam mají a u nás nejsou, až jsem si to pak začala sama sobě vyčítat. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který se na sladké jen podívá z vlaku a už má o kilo navíc, to spíš naopak, snědla jsem kdeco a nebylo to na mně vidět. Ale na druhou stranu jsem měla dřív o dost víc pohybových aktivit a taky rychlejší metabolismus (ano, už ze mě pár let není teenager a už se to začíná projevovat, bohužel). Nicméně po tomhle nacpávacím a ochutnávacím dvouměsíčním pobytu jsem dospěla k názoru, že musím začít pravidelně cvičit. Ne proto, abych nějak drasticky hubla, to si myslím, že nepotřebuji, ale spíš abych si udržela kondici a nezačala přibírat. Určitě to znáte z vlastní zkušenosti, že čím je člověk starší, tím víc času prosedí u počítače nebo televize. Bohužel žijeme v době byrokracie, a tak i když jsem začala pracovat jako mikrobiolog (takže by si člověk řekl, že to není kancelářská pozice), prosedím velkou část dne u počítače nebo minimálně u stolu, protože někde se ty výsledky musí evidovat přece. 

Ale proč vás zatěžuji tímhle složitým úvodem...já jsem totiž člověk, který důležité povinnosti dost odkládá. Nemám problém vzít telefon a zavolat kamarádce, spontánně, bez rozmýšlení, ale zavolat k doktorovi a objednat se na nepříjemnou prohlídku mi trvá týden (nebo klidně i déle), než se k tomu dokopu. A stejné je to i se sportem. Už pár let chci začít běhat, jakože pravidelně běhat, ale vím, že v tom nejsem dobrá (zatím...), a proto to odkládám. Minulý týden jsem byla dvakrát, to je na mě úspěch, ale jak na tom bude moje vůle tenhle týden, to si netroufám odhadovat. A tak z mých úst poslední dobou často zaznívají věty: „Zítra začnu!" nebo „Zítra tam musím zavolat!" 

Na druhou stranu jsem ale zase ten člověk, který to neodkládá donekonečna, ve většině případů se k tomu nakonec dostanu (tedy až na to běhání, to vždycky začnu a pak zas přestanu). Jen na to asi vždycky potřebuji chvíli času na promyšlení a na strávení toho, jak to nakonec udělám, co řeknu, kam poběžím a podobně. 

Máte to taky podobně a potřebujete na důležité věci čas a nebo jste schopní ta rozhodnutí dělat spontánně během chvíle?

Stáž v Cardiffu - část desátá: Beer tasting

Abyste správně pochopili moji rozvíjející se vášeň pro pivo, musím vám nastínit, jak to všechno vlastně začalo. 

Když jsem byla malá, nesnášela jsem ho, byl to divný a příšerně hořký nápoj, který mi rodiče nutili po těžkém jídle na vytrávení. Pak když přišla puberta, začínala jsem ochutnávat a zkoušet všechny různé druhy alkoholu a zcela upřímně přiznám, že pivo nebyla moje první volba. K některým potravinám a nápojům prostě člověk musí dospět, stejně jako k olivám nebo k pálivému jídlu. A tak se moje chuťové buňky začaly přizpůsobovat nahořklé chuti piva, převážně toho plzeňského. 

Na vysoké škole se moje pivní obzory značně rozšířily a já začala poznávat i jiné pivovary a dokonce objevovat i minipivovary. V té době jsem ovšem ještě netušila, že existují desítky různých pivních stylů a že pivo českého typu je jen zlomek z té velké škály chutí. A když jsem se pak rozhodla studovat biotechnologii na VŠCHT, byl můj pivní osud zpečetěn! 

Nejsem rozhodně pivní odborník, ale už na Festivalu minipivovarů jsem poznala, že můj kdysi tolik vybíravý (a značně nesnášenlivý) jazyk "zkousne" i více hořká piva, a tak jsem se rozhodla ve Velké Británii co nejvíce experimentovat a ochutnávat různé pivní styly a různé variace chutí.

Láska jménem stout

Jedna z mých prvních zkušeností na ostrovech byl celosvětově známý irský stout Guinness. Jelikož jsme v rámci mezinárodního víkendu v Dublinu byli i v návštěvnickém centru v tomto pivovaru, ochutnala jsem ho přímo od zdroje a jak už to tak bývá, pokud pivo pijete přímo v pivovaru (nejlépe rovnou z ležáckého sklepa ještě před stáčením), máte pocit, že tohle pivo je to nejlahodnější, co jste kdy ochutnali. Nejinak tomu bylo i u Guinnessu a já zjistila, že tahle tmavá a jemně kávovo-čokoládová piva se stanou mými oblíbenci. 

Přímo v pivovaru v Guinness a velice působivý lavinový efekt.

A další moje pivní lásky...

Jak asi mnoho z vás tuší, stejně jako my v Čechách milujeme ležáky plzeňského typu, mají také v Británii vášeň pro své pivo typu Ale (čti "ejl") a umí ho udělat na sto různých způsobů. Ochutnala jsem obyčejné aly, red aly (asi moje nejoblíbenější aly), tmavé aly, už si ani pomalu nemohu vzpomenout, co všechno jsem ochutnala, ale některé kousky mi v paměti zůstaly díky své velmi výrazné chuti nebo zajímavému příběhu. 

Hodně často jsme v Cardiffu chodili na pivo do velmi dobré hospody s názvem Brewdog (skotský pivovar, který ale provozuje i síť hospod s pivy nejen z jejich pivovaru, https://www.brewdog.com/). Musím uznat, že takovéhle pivní bary mi v ČR docela chybí a uvědomila jsem si, že pivo by se mělo přestat vnímat jako nápoj chudých a hloupých, ale mohlo by se klidně povýšit na úroveň vína. Jednak proto, že variace chutí je opravdu obrovská, jednak také proto, že konkrétně v tomhle pivním baru měli hodně často piva s obsahem alkoholu vyšším než 8 procent (někdy se to spíše blížilo vínu, ochutnávala jsem piva, která měla cca 12 % alkoholu). 

Asi nejzvláštnější a zároveň jedno z chuťově nejzajímavějších piv bylo pivo s názvem Hifi Lofi Mixtape (8,8 %, Stone Brewing, prodáváno pouze jako 1/3 pinty). Tohle pivo je totiž děláno tak, že se uvaří silný ale, který pak zraje v dubovém sudu a poté se míchá s tím stejným čerstvě uvařeným pivem. Přiznám se, že jsem si ho objednala hlavně kvůli tomu popisku, který mě fakt zaujal a říkala jsem si, že to prostě musím ochutnat. A rozhodně jsem neudělala chybu, byl to totiž takový zvláštní mix chuti piva a whisky, který ale šel dohromady až překvapivě dobře, takže pokud na tohle někde narazíte, určitě ochutnejte!

Pro milovníky čokoládové a kávové chuti mám zase jiné doporučení, a to Prairie Bible Belt (13 %, opět prodáváno pouze po 1/3 pinty a nutno dodat, že velmi draze, více info zde). Jak už jsem psala na začátku, moje láska ke stoutům začala už u Guinnessu a tohle pivo to jen potvrdilo. Hned po prvním napití máte pocit, že pijete čokoládové kafe s přídavkem alkoholu a teprve po polknutí ucítíte jemnou hořkost. Možná by mě nějaký pivní znalec opravil nebo pokáral, že můj popis chuti je úplně špatně, ale upřímně je mi to jedno. Tohle pivo je totiž asi to nejlepší, co jsem v UK ochutnala. A smutný fakt na závěr je ten, že to je vlastně pivo z USA, které se do UK jen dováží, ale to mu na kráse nic neubírá.

Poslední zastávka - Londýn

Po přesunu z Cardiffu do Londýna, kde jsem trávila posledních 5 dnů svého pobytu v Británii, jsem se rozhodla v pivním ochutnávání pokračovat, a tak jsem si trošku zagooglila a našla jsem Brewdog i tam (blízko Camden Market) a nezapomněla do něj jít. Ovšem už jsem pak ale zapomněla, co jsem tam vlastně pila, ale jelikož jsem si to nenapsala, asi to nebylo nic úžasného (ale špatného taky ne, to bych si pamatovala). A taky jsem objevila Camden Town Brewery, kde jsem ochutnala další skvělý stout (ano, jsem na ně fakt úchylná). Vaří taky pivo typu ležáku, které je rovněž výborné. Navštívili jsme ještě Brew Wharf, kde jsme ochutnali další Aly, tentokrát Red Ale od Meantime Brewery a opět to bylo výborné pivo. Víc informací o chutích jednotlivých piv vám bohužel dát nemůžu, protože jsem si to zapomněla zapsat, a tak si pamatuji už jen to, že všechna piva mi tam fakt chutnala. Buď mám štěstí na výběr a umím se rozhodnout jen podle názvu, nebo je to tím, že tam člověk prostě nemůže šlápnout vedle.

Asi si říkáte, jestli mě někdo náhodou nepodplatil, abych tu dělala reklamu a všechno opěvovala, ale věřte, že pravdou je jen to, že UK je nekonečná studnice pivních chutí a stylů, které teprve začínám objevovat, a proto jsem ze všeho momentálně hrozně nadšená. Jednou se tam určitě vrátím a budu v ochutnávání piv pokračovat, protože kde jinde můžete pít pivo (nebo spíš pivní likér) s obsahem 41 % alkoholu?

PS: To vysokoprocentní "pivo" opravdu existuje a jmenuje se Sink the Bismarck, prodává se pouze po panácích do skleniček na whisky a je dost drahé. Ale já to naštěstí díky štědrosti tamních kolegů gentlemanů platit nemusela :D. 

Stáž v Cardiffu: část devátá - Krásy jižního Walesu

V pondělí mi právě začal poslední týden mojí stáže, a proto jsem se rozhodla sepsat něco o tom, co jsem tady za tu dobu měla možnost poznat z okolí Cardiffu a celkově z jižního Walesu. Mám momentálně trošku sentimentální náladu, protože se na jednu stranu moc těším domů, ale na tu druhou musím uznat, že Wales je opravdu krásná země a ačkoliv je tady spoustu věcí, které mě štvou, neskutečně se mi tu líbí ta atmosféra, lidi, příroda, historie atd. Takže připravte si kolečko u myši (popřípadě prst na touchpadu), dneska to bude poněkud delší :)

Trocha informací na začátek

Ještě než jsem odjela na tuhle stáž, řekla jsem si, že každý volný víkend využiji na to, abych toho poznala co nejvíc. Takže když jsem zrovna neletěla do Dublinu nebo neseděla v autobusu na ostrov Skye, jezdila jsem po okolí, chodila do přírody, lezla na hory v národním parku a tak podobně. Není toho zase tak úplně moc, ale myslím, že i to málo stojí za to, abych vám o tom napsala.

Asi bych vám měla říct, že mám fakt hodně ráda hrady a zámky. Jednak proto, že jich máme v Čechách požehnaně (ale tady je taky na každým rohu nějaká ta historická stavba), a jednak proto, že moje rodiče pilně dbali na to, abychom jako děti poznávali krásy České republiky, a tak jsem jich už navštívila opravdu hodně. 

A pokud pojedete do Cardiffu, musíte si zapamatovat jméno markýzů Bute (více na wiki), protože tito pánové tu psali historii a díky nim je tu mnoho hradů v takové podobě, v jaké je známe dnes. Rovněž je podle nich pojmenováno hodně věcí (Bute street, Bute park, Bute library...), takže i kdybyste nechtěli, zůstane vám to v paměti a časem vám začne vrtat hlavou, kdo nebo co to Bute vlastně znamená. 

Hrady a zámky

V první řadě musím zmínit Cardiff Castle, který prostě nelze opomenout. Je to v podstatě hlavní památka v Cardiffu a je opravdu krásný zvenku i zevnitř. Bohužel krásná je i cena vstupenky, takže pokud plánujete v budoucnu návštěvu, rozhodně doporučuji jít tam za pěkného počasí, jinak z toho nic moc mít nebudete. 

Cardiff Castle shora z původního hradu (viz další fotka). Zrovna tam probíhal festival welšského jazyka, proto ty atrakce dole a tolik lidí.

Původní hrad uvnitř areálu Cardiff Castle. Je z něj opravdu krásný výhled na město.

Z historie vám toho moc nepovím, protože v rámci prohlídky jsme měli výklad hlavně o novodobějším dění v zámku (a taky protože jsme se vyprdli na audioprůvodce, takže jsem to ani neslyšela), ale wiki ví všechno, tak pokud jste historiofilové, klikněte zde. Můžu vám ale říct, že je to majestátní stavba a jakmile tam jste, musíte ji prostě jen obdivovat.

V okolí Cardiffu se nachází ještě několik zajímavých hradů/zámků, z nichž já jsem navštívila ty nejlépe dostupné. Bez auta tu má člověk trochu omezený pohyb kamkoliv (ano, jejich hromadná doprava je celkem šílená, zlaté Čechy), takže jsme cestovali jen tam, kam se dalo dostat pomocí autobusu nebo vlaku.

Castle Coch se na první pohled zdá maličkatý, ale uvnitř zas tak malý není, ačkoliv byl v dnešní podobě zamýšlen jako letní sídlo. Píšu v dnešní podobě, protože tomu, jak zámek vypadá dnes, vděčíme rovněž rodině markýzů Bute, která v roce 1875 zaplatila jeho opětovnou výstavbu na místě původní ruiny. Jo, byla to fakt hodně bohatá rodina, co si budeme povídat :D

Castle Coch - ačkoliv relativně nový/nově vystavěný zámek, zachoval si středověký vzhled.

Castle Coch - nákres a nějaké info.

Castle Coch je pěkný, ale víte, co je mnohem hezčí? Caerphilly castle! Druhý nejrozsáhlejší hrad v celé Velké Británii, který byl postavený na tehdejší dobu (13. století) revolučním způsobem. Byl to v podstatě hrad uvnitř hradu. Budova se čtyřmi strážními věžemi uprostřed byla obehnána hradbami, vodním příkopem, druhými hradbami a druhým příkopem, což z ní dělalo nedobytnou pevnost a taky možná proto nikdy dobyta nebyla.

Dnes je to v podstatě zřícenina (trochu opravená a dostavěná a hádejte která rodina to financovala?), ale i přesto je majestátní.

Vnitřní nádvoří, vpravo kaple, ve které se odehrávají svatební obřady.

Vodní příkopy, zbytky původního opevnění a výhledy do krajiny.

Západní pobřeží

I v tomto případě opět platí, že pokud nemáte hezké počasí, moc si výlet na západ neužijete. My jsme naštěstí měli jeden z nejhezčích dnů tady vůbec, a ta jsme viděli pláže a pobřeží v celé jejich kráse. Nejdřív jsme se tam ale museli dopravit. Ačkoliv to na mapě vypadá, že je to coby kamenem dohodil, skutečnost je trochu jiná. Nejdřív totiž musíte jet do Swansea (my jsme jeli tam busem a zpátky vlakem) a teprve odtud pak chytit autobus do Rhossili. Začínám mít podezření, že pokud se tu chcete stát řidičem autobusu, musíte mít pevné nervy, nohu střídavě na plynu a brzdě a musíte být tak trochu šílení. Je tady moc krásná krajina, plná kamenných zídek oddělujících jednotlivé pastviny pro ovečky či koně, ale na druhou stranu, UK je ostrov, takže mají omezený prostor a šetří místem i na silnicích. Takže pokud jedete v autobuse po úzké silničce, kde i dvě osobní auta mají problém se vyhnout, neobejdete se bez toho, že každých 5 minut brzdíte, zastavujete těsně u kraje, až vám zrcátko drhne o kamennou zídku, couváte a podobně. Není se tedy čemu divit, že do Rhossili jsme dorazili s cca půlhodinovým zpožděním oproti jízdnímu řádu. Ale naše rozhořčení rázem pominulo, jakmile jsme viděli pobřeží, to vám byla panoramata! :)

Rhossili beach v celé své kráse, pohled shora.

Skoro jako konec světa, co? Za tím ostrůvkem už následuje jen širé moře.

Taková krása, až z toho člověk skáče do vzduchu.

Zídky všude ;)

Při odlivu se dá moře přejít až na ten ostrůvek vpravo, my jsme tam bohužel tak dlouho nezůstali.

Další pláž v pořadí byla Three cliffs bay (česky zátoka tří útesů), na kterou jsem nebyla tolik natěšená a nakonec se mi líbila možná víc než Rhossili. Asi to bylo tím, že jsme tam byli už pozdě odpoledne a nebylo tam tolik lidí. Nebo taky tím, že je prostě hezčí, no posuďte sami.

Jako z pohlednice. Uprostřed tři útesy, podle kterých se pláž jmenuje.

Tři útesy, pohled od moře. Uprostřed průlez (viz další foto).

Průlez pod útesy a skrz něj pohled na moře.

Už jste někdy viděli krávy na pláži? Já jo! Nejspokojenější krávy vůbec :)

Na návštěvu v Anglii

Protože Cardiff je v jihovýchodní části Walesu, je odtud Anglie blíž než předchozí západní pobřeží, a proto jsme se vydali na jeden den prozkoumat Bristol a Bath. Je to odtud jen slabá hodinka vlakem, tak proč toho nevyužít. Bristol není velké město, jeho historické centrum je relativně malé, ale zas na druhou stranu je tam všechno dostupné pěší chůzí a šetřivý student jásá, že nemusí platit hromadnou dopravu (ano, narážím tím na Londýn a jeho příšerně drahé metro). Moc historických staveb tu nenajdete, ale zato tady bude jásat vaše umělecké já. Bristol je totiž plný kreativních a umělecky založených lidí. Zrovna když jsme tam byli my, tak tam probíhal něco na způsob malého streetfood festivalu (o kterém jsme ale nevěděli a najedli se doslova 10 minut předtím zásobami z domova a čínskými nudlemi). Na opačné straně ulice pak bylo několik stánků s uměleckými výtvory a ručně dělanými věcmi, kde jsme neodolali a koupili si něco z domácí kosmetiky (mýdlo a balzám na rty). 

Jedna z mála historických staveb, polorozpadlý kostel, který má vedle sebe ovšem krásnou květinovou zahrádku.

Bristolská katedrála

Bristol je taky především přístav, a proto je tady lodní doprava hodně důležitá. Jelikož leží prakticky na dvou řekách a hodně blízko k moři, potkáte v centru i hodně velkých lodí. Poprvé v životě jsem tady taky viděla most, který se pro průjezd lodí otevíral otočením o 90° do boku. A taky jsme si naplánovali trasu, že si projdeme jeden břeh a pak přejdeme na druhý, abychom viděli tu jejich slavnou historickou loď (Brunel´s ss Great Britain). To jsme ovšem netušili, že díky čilé lodní dopravě, tady tak trochu postrádají mosty, respektive vynález mostu k nim došel, to zas jo, ale mají je daleko od sebe :D Takže jsme si pro přemístění se na druhý břeh museli počkat na přívoz a ještě jsme zaplatili těžkých 80 pencí. Není to moc, ale most by byl zadarmo. Na druhou stranu, aspoň člověk může říkat, že jel v Bristolu lodí. 

Bristol je především o řece a lodích.

Slavný přívoz, na který jsme asi 20 minut čekali, protože se tam vešlo jen cca 10 lidí.

Znáte ten dětský animovaný seriál Shaun the Sheep? Já doufám, že ano a že ho máte rádi stejně, jako ho mám ráda já. A proto jsem byla ve svém živlu právě v Bristolu, kde bylo po městě rozmístěno přibližně 60 soch ovečky Shaun umělecky namalovaných od různých umělců (podobný koncept jako kdysi byly krávy rozmístěné po Praze). Takže jsme nejenom procházeli centrem a kochali se jeho krásami, ale k tom jsme se ještě snažili najít co možná nejvíc oveček. No moc úspěšní jsme nebyli, našli jsme jich něco kolem 15, ale i to byl úspěch ;)

Shaun jako Král Artuš

Shaun v pleteném oblečku.

Z Bristolu je to do Bathu jen 15 minut vlakem, tak jsme to tam taky zajeli omrknout. Naše cesta vedla především do Římských lázní, což je památka UNESCO, a musím uznat, že to stojí za to vidět. Člověk si pak uvědomí, jak inteligentní už v té době byli a jak dokázali efektivně využít tepla termálních pramenů, které se v Bathu nacházejí. Dodnes tam lázně fungují, ovšem na jiném místě, než na kterém stojí ty původní historické lázně. Z fotek to asi tak úžasně působit nebude, ale pokud tudy budete cestovat, určitě se tam zastavte, protože je to velký zážitek. Víc vám k tomu o Bathu nepovím, protože to bylo prakticky jediné, co jsme tam viděli, ale i tak to stálo za to.

Roman Baths, původně k tomu byla i střecha, ale nedochovala se do dnešních dnů.

Velmi důmyslný systém vyhřívání podlah. Na těchto cihlových komínkách byla postavena kamenná podlaha, která se zespodu ohřívala párou či kouřem z ohně.

Příroda všude kolem

O tom, jak krásná je tu příroda, bych mohla básnit dlouho. Ostatně už jsem o tom psala v článku o výletu do národního parku Brecon Beacons. Hodně se mi líbí, že i přesto, že tu mají dost velké množství automobilové dopravy, necítí se tady člověk v zajetí výfukových plynů. Třeba je to tím, že tady dost fouká vítr od moře, třeba je to ale taky tím, že je tu v Cardiffu a obecně i v celém Walesu hodně zeleně. Ostatně o tom, že Cardiff je město s největší plochou parků v přepočtu na obyvatele v UK, už jsem taky psala (zde). 

Takže co říci závěrem? Wales je úžasná země a jsem neskutečně ráda, že jsem měla možnost sem jet, i když to bylo jen na 8 týdnů. Potkala jsem tu hodně milých a vstřícných lidí a musím uznat, že jen díky nim se mi bude těžko odjíždět. A upřímně doufám, že se mi je podaří přesvědčit, aby navštívili naši krásnou zemi a já se s nimi mohla znovu potkat ;)

Stáž v Cardiffu: část osmá - Brecon Beacons national park

Po předchozím nekonečně dlouhém článku plném zážitků mám pro vás zase trošku něco kratšího v podobě fotek. Když jsme tu měli zrovna jeden volný víkend bez žádného mezinárodního víkendu, rozhodli jsme se prozkoumat trochu té přírody okolo a nebýt pořád jen ve městě. 

Národní park Brecon Beacons byl jasnou volbou, protože doprava tam není z Cardiffu tak komplikovaná, prakticky jsme jen nasedli na autobus a za hodinu a kousek vystoupili na odpočívadle, které bylo zároveň startovním bodem většiny turistů mířících na nejvyšší horu tohoto parku Pen y Fan (čti Penyvan) s výškou 886 m. Původně jsme měli v plánu cca 17 km dlouhou trasu s první polovinou mimo tyto davy lidí, ale nenašli jsme odbočku, po které jsme se měli vydat, tak jsme se vrátili a šlapali v zástupu dalších turistů vstříc vrcholu. Jelikož ale velšské hory nejsou ledajaké hory, ale jsou sakra příkré, museli jsme každou chvíli zastavovat na vydýchání, doplnění tekutin nebo na posilnění nějakou svačinkou. Vím, že jsem nenažraná, ale nečekala jsem, že si sním všechno jídlo během prvních dvou hodin a poslední kousek do sebe nasoukám 5 minut po příchodu na vrchol. 

Naštěstí pak už následovala jen krátká procházka po hřebenu hor na další vrcholy a sestup dolů a návrat zpět na autobusovou zastávku. Díky bohu tam bylo velké parkoviště a ziskuchtiví obchodníci se zmrzlinou, kterou jsme si museli samozřejmě za odměnu koupit, a kávou, kterou jsem si musela koupit aspoň já, protože jsem na ní momentálně závislá, když jsem pořád unavená. To že jsem si k tomu dala ještě 3 kusy welshcakes (typické welšské sladkosti, které jsou naprosto boží) už je jen vedlejší. 

Návrat autobusem zpátky do Cardiffu byl ve znamení spánku, protože výstup nahoru byl opravdu náročný, ale za ty výhledy to stálo. 

No uznejte sami, není to nádhera?

Pen y Fan

Pohled do údolí z vrcholu

Minijezírko. A ty mraky!

Pokud o uměleckou fotku :D V pozadí pak druhý nejvyšší vrchol Corn Du (873 m). Vidíte, jak je ta hora příkrá?

Ovce horolezkyně na vrcholu :)

Vítězoslavné dosažení vrcholu.

Vyhlížíme do krajiny. 

Cizí pes chtěl být na mojí fotce. Odpustila jsem mu to, protože s ním ta fotka má šťávu ;)

Opět ty výhledy!

Panoramata :)

Trošku foukalo :D

Přežili jsme.

Sestup. A zase ty mraky, nádhera ;)

Stáž v Cardiffu - část sedmá: Skye expedition

Víte co je na IAESTE vůbec nejlepší? Ty výlety a mezinárodní víkendy, které organizují a díky kterým můžete zažít spoustu dobrodružství. Přihlásila jsem se někdy začátkem června na jednu z nejlepších akcí tohle léto, kterou pořádalo IAESTE Scotland a která měla za cíl procestovat ostrov Skye. 

Musím říct, že jsme měli bohužel dost ošklivé počasí a dva dny v podstatě pršelo od rána do večera, ale co se nepovedlo na počasí, to se povedlo na kolektivu lidí, kteří se tam sešli. 

Potkali jsme se tam lidé z různých zemí, různých národností a různých kultur. Přijde mi, že je vždy obohacující srovnat životní styl lidí z odlišných koutů planety. Je pravda, že díky globalizaci už se ty rozdíly mnohdy stírají, ale pořád je tu patrný velký rozdíl mezi Evropou a Asií.

Ale dost filozofování a zpět k expedici ;) 

Vyrážíme na cestu

Sraz byl v 8 hodin ráno v Glasgow poblíž univerzity. Nevím, jak moc jste zdatní v zeměpise, ale prozradím vám, že Cardiff a Glasgow nejsou zrovna blízká města. Měli jsme dvě možnosti: 

a) jet vlakem cca 6 - 8 hodin a přespat v Glasgow (což znamená platit tam ubytování),

b) jet autobusem 13 hodin přes noc a ušetřit za ubytování. 

No jsme studenti, tak jsme si zvolili tu druhou možnost a protrpěli jsme noční cestování v autobuse, kdy jsme se téměř nevyspali. Nebyl to totiž autobus start cíl, ale v průběhu noci jsme měli asi 6 zastávek v různých městech, takže nás pan řidič vždy probudil velice příjemným světlem a hlasitým hlášením. Ale vybrali jsme si to, tak jsme si nemohli ani stěžovat :D Každopádně to ráno po probdělé noci v autobusu bylo dost krušné, a tak není divu, že jsme to pak zalomili v autobusu cestou na Skye.

Abych vám to osvětlila, Skye je ostrov ležící západně od Skotska (mapa zde) a naším pátečním cílem bylo se tam dopravit s menšími zastávkami na břehu Loch Lomond, v Glencoe visitor centre, v supermarketu pro jídlo na víkend a jako poslední jsme se měli zastavit v Glenfinnan, odkud je nádherný výhled na slavný most, který se objevil ve filmech o Harry Potterovi. 

Píšu měli jsme, protože realita byla asi taková, že jsme už od začátku měli menší zpoždění (díky Maxovi), které se cestou ještě zvětšilo a my jsme po odjezdu ze supermarketu byli rádi, že tak tak dojedeme na pobřeží, abychom chytili poslední trajekt na Skye. 

Ani nevíte, jak velké bylo moje zklamání. Jednak bylo ošklivé počasí a jednak jsme nestihli to, na co jsem se jakožto HP fanoušek nejvíc těšila. Snad budu mít ještě možnost se tam znovu podívat za lepšího počasí a bez časového stresu.

První společná fotka :)

Nezdravá strava a 5 kilo navíc

Nevím, jestli jsem vám to už psala, ale mám pocit, že až se odtud vrátím, budu mít minimálně o 5 kilo víc, protože tahle jejich britská kuchyně je šílená (všechno smažené, kila tuku na každém kroku). 

A jak to souvisí se Skye víkendem? Asi tak, že moje první teplé páteční jídlo bylo Fish and Chips, které prakticky plavalo v tuku. Na jednu stranu je to fakt nezdravý, na druhou stranu je to tak zatraceně dobrý, že začínám chápat, že obézním lidem se toho nechce vzdávat a držet diety :D

V pátek se pak už celkem nic zajímavého kromě deště nedělo, jen jsme se ubytovali v hostelu a někteří odvážlivci dokonce spali ve stanu. Ano, hádáte správně, já jsem ten odvážlivec rozhodně nebyla. Za celé čtyři dny jsem na sobě konstantně měla minimálně 3 vrstvy a odmítala jsem být mokrá víc než bylo nezbytně nutné. 

Ale abych tomu počasí pořád jen nekřivdila, občas jsme měli i štěstí a mohli jsme si užít ten výhled, který se nám naskytl po ránu na moře z oken hostelu (viz následující foto).

Když svítí sluníčko, je to jako z pohádky.

Gaelic Collage a povídání o kuluře

V sobotu jsme pak ráno jeli na Gaelic College, kde jsme měli přednášku u jejich původním jazyku a kultuře kolem toho. Naučili jsme se nějaká základní pravidla výslovnosti a slyšeli jejich typické hudební nástroje, mezi které patří housle, harfa a samozřejmě dudy. Opravdu jsem si to užila a musím říct, že se mi fakt líbí jejich záměr uchovat si tyhle tradice do dalších generací a nenechat tak galský jazyk zmizet.

Co se týče počasí, tak to moc komentář nepotřebuje, protože asi tušíte, že opět od rána pršelo, přičemž po obědě se to zvrhlo v opravdu hustý déšť. My ale měli na programu asi dvouhodinovou túru po krásách tamních hor, což byla menší komplikace, kterou byla ale většina autobusu ochotná podstoupit. 

Ano, opět tušíte správně, že já jsem se v té většině nevyskytovala a byla jsem společně s dalšími asi 6 lidmi za sraba, ale byla jsem suchá, zatímco zbytek výpravy byl po návratu do hotelu prakticky promočený až na kost, ať už měli deštníky a pláštěnky nebo ne. 

Mezinárodní večer a seznamování chlastem, jídlem

Ponurou atmosféru ale prosvětlil sobotní mezinárodní večer, kdy jsme byli rozdělení do několika skupin podle zemí. Každá skupina pak měla připravit jídla typická pro jejich země. Za naší česko-maďarsko-makedonskou skupinu jsme připravili chleba ve vajíčku se sýrem a zeleninou, lečo a sladkou vanilkovou rýži (asi odhadnete, které jídlo bylo z které země).

Musím uznat, že to byl úžasný večer zpestřený mnoha druhy jídel a samozřejmě i alkoholických nápojů. Německo mělo Jägermeister, my jsme měli Becherovku, Skotsko mělo whisky a v 11 hodin večer už spousta lidí nevěděla, jak se jmenují. 

Mokrý výlet

Z předchozího odstavce o sobotním dešti jste asi pochopili, že jsem jako jedna z mála byla relativně suchá, což ale nebylo na dlouho, protože jsme večer, když konečně přestalo pršet, dostali nejlepší nápad na světě, a to jít se podívat na pláž, vždyť to přece od toho hostelu není daleko. Což o to, daleko to nebylo, ale ta cesta vedla trávou po pas a asi byste taky měli vědět, že na Skye nemají normální louky, ale většina z nich se chová jako houba (asi je tam rašelina nebo tak něco), takže když tam stoupnete, zaboříte se a voda vám do boty teče vrchem. 

Po tomhle výletu jsem si mohla gratulovat, protože jsem si svoje suché boty totálně zmáčela a ušpinila od bláta. Ale co, žijeme jen jednou, tak jsem si pak boty dala nad topení a chodila po zbytek večera v hostelu bosa (chudáci ponožky). 

Než jsem asi po týdnu viděla fotky, žila jsem v domnění, že jsem po návratu z pláže šla spát, ale důkaz místo slibů říká něco jiného. Zřejmě jsem ještě nějakou dobu strávila v jídelně, konverzovala a dokonce snad i tančila! :D No v mojí hlavě scéna chybí, tak doufám, že jsem nedělala ostudu.

Nejlepší skupina ;)

Prohlídka palírny a zákaz focení

Pro mě jakožto chemika, ale hlavně biotechnologa, byla nejvíc zajímavá nedělní část programu, která zahrnovala Talisker distillery. Bohužel firemní politika nám zakázala cokoliv fotografovat a skoro nic nám neukázali, ani neřekli nic nového, protože všechno bylo jejich "know how". No ještě že nám aspoň dali na konci ochutnat :D Ale musím se přiznat, že ze mě asi nebude milovník whisky.

Aby toho nezdravého jídla nebylo málo, v neděli jsme měli rybí polévku a jako přídavek opět fish and chips, tentokrát ale ve variantě s uzeným lososem. Nevím, co je horší, čerstvá ryba plavající v tuku, nebo uzená ryba, která má v sobě tolik soli, že to pokryje váš dvoudenní příjem. 

Hrůzostrašný zážitek

V neděli bylo konečně relativně pěkné počasí bez deště, i když stále bylo chladno a větrno, takže jsem opět odmítala sundat si bundu. Jako odpolední program jsme měli výšlap na populární Fairy Pools, což je krásná kaskáda vodopádů v údolí. Byl to krásný výlet, až do té chvíle, než se jeden kluk z naší výpravy při přeskakování z kamene na kamen uprostřed řeky, zřítil do vody hlavou dolů. 

No jelikož ty vodopády už tam nějakou dobu jsou, nebylo to ze zrovna malé výšky. Byla to jedna z nejhorších situací, jaké jsem kdy zažila. Všechny nás polilo horko a štěstí z počasí bez deště se proměnilo v zoufalství a paniku. Naštěstí byli poblíž nějací chlápci v neoprenech, kteří toho nešťastníka dopravili bezpečně na břeh. 

Díky následujícím událostem jsem si opět ověřila, že lidi dokáží být v takových situacích neskutečně nápomocní a štědří. Objevila se tam paní, která jako zázrakem byla lékařka a jelikož ta voda byla ledová a bylo potřeba ho svléknout, usušit a zabalit do tepla, měli jsme v tu ránu při ruce asi 10 ručníků, které nám poskytli náhodní kolemjdoucí. 

Všechno se sběhlo tak rychle, že jsem ani nestačila vnímat, co se všechno kolem mě děje. Nakonec to dopadlo tak, že se mu snad nic vážného nestalo, ale nebyl schopný vstát a dojít zpátky dolů k cestě, kde by ho odvezla sanitka (zřejmě kvůli šoku, do kterého upadal). Musel pro něj tedy přiletět vrtulník a transportovat ho do nemocnice. 

Vtipné ale na celé téhle situaci bylo to, že cca 15 minut předtím se nějakému podobně šikovnému člověku podařilo nešťastně upadnout asi o 150 metrů dál, než jsme byli my, a zlomit si nohu. Takže pro tohohle prvního zraněného byla poslaná helikoptéra z nemocnice na ostrově, ale jelikož to není moc zalidněný ostrov, nemají tam dvě helikoptéry. Pro našeho skokana z útesu musela tedy přiletět velká (dovolím si říct až obrovská) helikoptéra ze skotského pobřeží. Myslím, že takhle rušný den v té jejich malinké nemocnici už dlouho neměli.

Nádhera.

Asi největší vodopád v rámci Fairy Pools (ten "strom" vpravo od vodopádu je cca velký jako člověk).

Obří vrtulník.

Špatná nálada a výborné tradiční jídlo haggis

Po tomhle stresujícím zážitku jsme pak večer už nikdo neměl moc náladu na táborák na pláži, který byl původně v plánu. Měli jsme ale společně tradiční skotské jídlo, slavný haggis. Naštěstí nám naše skotská skupina připravila upravenější variantu servírovanou společně s brambory a krémovou omáčkou s whisky, takže jsem si opravdu pochutnala. 

Z pozdějšího rozhovoru s rodilým Skotem jsem pochopila, že je to něco na způsob našich jitrnic, akorát je to připravované v ovčím žaludku namísto našich střívek a je na to použito výhradně ovčího masa a vnitřností. Slyšela jsem na to ale i negativní názory, jak je to hnusné a že si nemám dávat. Asi je to tím, že jsem na tyhle jídla odmala zvyklá a nevadí mi jíst vnitřnosti jiného zvířete, ale fakt mi to jídlo chutnalo a chtěla bych někdy zkusit tu jejich pravou a tradiční variantu. Kdo má rád jitrnice a hodlá se vydat do Skotska, rozhodně doporučuji ochutnat i haggis.

Trochu modifikovaná verze haggis se slaninou a krémovou omáčkou.

Příběh šíleného řidiče

Slíbila jsem vám na začátku příběh o našem řidiči. Musím vám napřed ale prozradit, že na ostrově Skye (a jak jsem se později dozvěděla i ve Walesu v méně obydlených oblastech) jsou hodně časté tzv. Single vehicle road, což jsou velmi úzké silničky pro jedno auto, na kterých se ale naštěstí vyskytují místa pro vyhnutí dvou aut, ale ty jsou od sebe mnohdy vzdálená desítky nebo stovky metrů. 

A teď si představte, že po takové silničce ještě ke všemu v hodně zvlněném a kopcovitém terénu jedete a obrovským autobusem. Už tohle samo o sobě je trochu sebevražda, ale když k tomu přidáte řidiče, který po téhle cestě jede místy i 70 km/h, není divu, že skřípění brzd bylo na denním pořádku a my jsme zažili nejednu situaci, kdy v celém autobuse bylo hrobové ticho a všichni se jen modlili, abychom už dojeli na místo určení. 

Autobus to taky těžce nesl a v polovině výletu přestával komunikovat s řidičem při otevírání a zavírání dveří, občas měl problém se rozjet do kopce, až jsme se skoro udusili smradem z motoru. Když řidič několikrát vzal dnem autobusu silnici, začínali jsme pochybovat, že se kdy dostaneme zpátky domů. 

Vrcholem všeho ale byla pondělní cesta ze Skye do Inverness, kde jsme potřebovali chytit autobus zpátky do Glasgow a následně pak vlak do Cardiffu. Uzavírání dveří se definitivně rozhodlo vypovědět službu a dveře se samovolně otevírali za jízdy, takže jsme každých 500 metrů zastavovali a zavírali dveře zpátky. Vyřešilo se to nakonec tak, že Jack (organizátor) musel sedět vepředu hned u dveří a držet je rukou. No cesta snů, co vám budu povídat. 

Šťastný konec

Naštěstí se nám ale podařilo autobus do Glasgow chytit a po menším sprintu skrz Glasgow jsme chytili i vlak a pondělí tak strávili prakticky celé na cestě. Z hostelu jsme odjeli v 9 hodin ráno, v 13:00 jsme byli v Inverness, v 17:40 jsme nasedli na vlak v Glasgow a v 00:20 jsme dorazili do Cardiffu. Do postele jsem pak zalehla něco kolem 1 hodiny po půlnoci a byla jsem opravdu ráda, že jsem zpátky živá a zdravá.

Uff, bylo to namáhavé a děkuji všem, kdo to dočetli až sem, jsem si jistá, že to bylo náročné i pro vás. Jako satisfakci pro vás ale mám odkaz na album se všemi fotkami, které jsem za tyhle čtyři dny vyfotila, tak se můžete pokochat zde.

Stáž v Cardiffu - část šestá: Víkend v Dublinu

Proč Dublin?

Na začátek bych asi měla vysvětlit, proč jsem jela do Dublinu, když mám stáž v Cardiffu. Musím vám říct, že IAESTE je prostě skvělá organizace a velmi vážně uvažuji o tom, že se stanu členem. Mezinárodní víkendy, jako byl tento v Dublinu, má vždy na starosti nějaké lokální centrum (pobočka IAESTE pro určitou oblast nebo zemi) a jelikož jsem tu v Cardiffu s jedním studentem z Belgie, který je rovněž členem a má kontakty po Evropě, přihlásila jsem se díky němu na mezinárodní víkend v Dublinu, koupila letenky a vydala se na výlet. Přiznávám se, že to byl poněkud dražší výlet, protože jsme tam letěli letadlem a ty letenky nejsou zrovna zadarmo, ale říkala jsem si, že když už jsem tak blízko (prakticky 45 minut letadlem z Bristolu), je škoda si to nechat ujít. 

Měla jsem štěstí na sedadlo :) Západ slunce z letadla, paráda!

Omlouvám se, pokud to bude příliš dlouhé a nebo nudné, ale tohle je tak trochu můj deníček, abych si to pak třeba za půl roku pamatovala. Tak nad tím kdyžtak přivřete oči a pokud vás nezajímá, co jsem tam všechno dělala, můžete přeskočit rovnou na konec, kde je odkaz na album s fotkami.

Krátký let a dlouhý večer

Bylo 10. července odpoledne a my jsme seděli v autobusu na Bristolské letiště, odkud nám v 9 hodin večer letělo letadlo. V Dublinu jsme přistáli kolem desáté a vydali se rovnou na autobus směr centrum. Naneštěstí jsme ale jeli zrovna v době, kdy skončil zřejmě nějaký velký koncert a příjezdová cesta byla totálně ucpaná taxíky a lidmi, až jsme chvíli uvažovali nad tím, jestli by nebylo rychlejší, kdybychom šli zbytek pěšky. Bylo ale 11 hodin večer, byli jsme v cizím městě, nevěděli jsme, jak jsme daleko od centra, tak jsme to radši neriskovali a zůstali sedět. 

Do hostelu jsme dorazili kolem půlnoci, prakticky jsme si tam jen odložili batohy a šli zpátky do centra do baru za ostatními účastníky. Každý z vás asi někdy byl v baru, respektive pubu, jak se tomu občas po anglicku říká. Člověk by jaksi předpokládal, že to bude něco na styl hospody, kdy se sedí u stolů, pije pivo a klábosí s ostatními. Takové ideální prostředí pro seznámení se s novými lidmi, když přijedete do nového města. Bohužel v irském pojetí pub znamená prakticky to samé co klub s hlasitou muzikou, velmi hlasitou muzikou! No to bylo něco pro mě a mojí nesnášenlivost vůči takovýmhle prostředím. Lidí tolik, že člověk musel používat lokty, aby se dostal k baru a na cestě zpátky měl co dělat uhlídat sklenici, aby mu jí někdo nerozlil. Vyměnili jsme tenhle "pub" asi po dvou hodinách za jiný, kde to ale bylo snad ještě horší a moje unavená hlava to vnímala o to intenzivněji, takže jsem opravdu chtěla jít spát, jenže byly 3 hodiny ráno, já byla kdesi v Dublinu a naprosto jsem netušila, kde je náš hostel. Nakonec jsme usínali něco kolem čtvrté s vyřvanýma hlasivkama a s vědomím, že tohle nebude ani dlouhý, ani kvalitní spánek :D

V Dublinu to v noci žije.

První den byl plný zážitků

Následovalo takové to hnusné ráno, když se probudíte a víte, že další dvě hodiny (možná i víc, v tomhle případě je doba závislá na množství alkoholu a délce spánku) se budete cítit jako kus hadru na podlahu. Naštěstí snídaně byla zahrnutá v ceně a po snídani jsme měli Dublin city challenge, což byla prakticky honba za úkoly, které jsme měli napsané na 2 stranách A4 a která zahrnovala třeba povinné fotky u některých památek, sbírání různých předmětů, focení zvláštních a srandovních věcí a tak podobně. No tohle se prostě musí zažít, aby člověk pochopil, že je to fakt zábava. A taky je to dobré na vystřízlivění. Náš tým se snažil seč mohl, ale vítězství nám uteklo o pouhé 2 body, tak snad příště. Ještě nás čeká mezinárodní víkend v Londýně, tak doufám, že si tam neutrhneme ostudu.

Vyfoťte fotku, na které se žádný člen týmu nebude dotýkat země? No problem!

Po obědě (opět burrito, jsem tu na něj nějaká ujetá) jsme vyrazili rychlým krokem k branám Guinnessu, na což jsem se jakožto hrdý absolvent oboru Biotechnologie těšila asi nejvíc z celého víkendu. Na začátku jsem byla trochu zklamaná, když nám oznámili, že dovnitř do pivovaru nás nepustí, že můžeme jen do návštěvnického centra, ale když jsem pak viděla, co tím návštěvnickým centrem mají na mysli, moje zklamání trochu opadlo. Byla to asi šestipatrová budova postavená do tvaru sklenice na Guinness a na každém patře byla krásně udělaná tématická výstava, na začátku o výrobě piva, surovinách a jednotlivých krocích (pro pivovarský - byla to nuda, jen samý obecný kecy, ale vyfotila jsem si schéma výroby a trochu mě zarazilo, že tam dávají extrakt nebo pelety, ale výsledek chutnal dobře, tak jsem to dál nerozebírala :D), v dalších patrech je pak něco o historii, o reklamách, o degustování, čepování a konečně v posledním patře je bar s vyhlídkou na Dublin. V rámci lístku vám zdarma načepují jedno pivo a vy tak můžete degustovat a zároveň se kochat panoramaty, co víc si přát :)

Po rychlé večeři jsme pak opět spěchali do centra, kde jsme měli naplánované Irské tance. Já celou dobu ale žila v mylném domnění, že to bude jen představení a my budeme pohodlně sedět a kochat se tanečními výkony. Ovšem když jsme dorazili na místo určení a čekal na nás prázdný sál, v něm dvoučlenná kapela (kytara a banjo) a slečna instruktorka, pochopila jsem, že se budeme muset asi aktivně zapojit. Po 4 hodinách spánku a po pivě v Guinnessu to bylo opravdu náročné a k naší únavě nepřispělo ani to, že to bylo v suterénu prakticky bez možnosti odvětrávání, takže po 10 minutách tance tam bylo na padnutí a naše trička vlhla potem. 

Na druhou stranu to ale byl opravdu skvělý zážitek, kdy jsme měli možnost poslechnout si nějaké irské písničky (např. tuhle) a naučit se alespoň trošku irský tanec. Po tomhle vyčerpávajícím podvečeru jsme pak pokračovali za "mírného" deště (a slečna Smolová si chytře nechala deštník na pokoji) do studentské hospody, ale jelikož jsem si s sebou vzala málo euro, koupila jsem si jen jedno pivo a kolem desáté večer se vydala společně s kamarádkou spolubydlící zpátky na hostel, kde jsem naprosto odpadla a spala jako dřevo. Ale dle ohlasů druhý den jsem usoudila, že jsem zase o tolik nepřišla, protože všichni byli unavení. 

Náhodné dveře na Trinity college.

Překvapivě klidná neděle

Neděle se pak nesla už v klidnějším rytmu. Na programu jsme měli jen city tour s naprosto skvělým průvodcem Johnem (Sandamans city tours, můžu jen doporučit). Dozvěděli jsme se spoustu informací o historii Dublinu a zajímavostí z novodobé historie, mezi které patří například příběh o slavném hotelu patřící kapele U2, a téměř čtyřhodinové putování jsme zakončili obědem v restauraci, což bylo první teplé jídlo za celý víkend (ať žije zdravá strava). 

Po obědě jsme pak s kamarádkou měli ještě pár hodin času, tak jsme se šli projít po městě, poslali jsme nějaké pohledy, dali si kafe v nejroztomilejší kavárně a vydali se na cestu zpět do Cardiffu. Asi půl hodiny po půlnoci jsem pak usínala s pocitem, že tenhle víkend rozhodně stál za to a že se do Dublinu určitě chci někdy vrátit, protože za tich ani ne 48 hodin, které jsem tam strávila, jsem poznala opravdu jen maličký zlomek z toho, co se v tomhle městě skrývá.

Temple bar, čtvrť plná hospod a barů.

Děkuji, že jste vydrželi číst až sem a pokud byste chtěli vidět víc fotek, zde je moje album.

See you soon! ;)