Road trip po Irsku: část 3.

Náš druhý den putování začal velmi slibně, ale neskončil moc slavně. Posuďte sami, jak moc jsme měli nebo neměli štěstí....a to nás teprve čekalo to nejhorší! Ale o tom zase až příště...

Den druhý aneb ze středověku k Vikingům

Kdo z vás někdy přespával v autě, bude jistě vědět, že k pohodlnosti to má hodně daleko a člověk si musí dát minimálně jedno pivo, aby vůbec usnul. Ušetřili jsme tedy za ubytování, protože parkování nás stálo jen 5 euro, ale zase jsme spoustu peněz utratili za piva, která v irských barech nejsou vůbec levná v porovnání s českými cenami. 

Celí rozlámaní jsme se tedy v úterý ráno probrali do zamračeného rána (jak jinak v Irsku) a vydali se hledat nějaký obchod/kavárnu na snídani a zároveň velmi nutné dobytí telefonů. Pryč jsou ty doby, kdy člověk byl chytřejší než telefon a baterka vydržela týden :) Jak jsme ale později zjistili, v 8 hodin ráno na ulici mnoho lidí nepotkáte, protože pracovní lomoz začíná až tak kolem deváté. Nevíme, jestli se tento jev objevuje jen o prázdninách, kdy školáci mají prázdniny a všichni si vybírají dovolenou, nebo jestli je to normální, nicméně jsme se nakonec jako první zákazníci uvrtli do jediné otevřené kavárny široko daleko a usrkávali čaj velmi pomalými doušky doufajíc, že telefon se nabije zázračnou rychlostí. 

Když jsme se pak dostali na dno hrnečků, rozhodli jsme se dát středověkému Kilkenny sbohem a vyjet cca 10 km severně do jeskyně Dunmore Cave. Tady poprvé nás navigace trochu zradila a skončili jsme někde uprostřed polí na velmi úzké silničce, kam by se kromě auta nevešel už ani cyklista. Naštěstí jsme se pak rychle našli a do jeskyně dorazili jen s půlhodinovým zpožděním oproti plánu. Více info o jeskyni, jejím vzniku a zajímavostech naleznete zde. Já bych sama za sebe řekla jen to, že jeskyně byla zajímavá, ale co se týče přírodních jeskynních útvarů, naše české jeskyně jsou mnohem hezčí. Co ale bylo zajímavého, byla její historie a předměty, které zde byly objeveny a které patřily například Vikingům.

Nepřipadá vám ten útvar vpravo jako ruka držící pochodeň?

Když jsme rozmrzli (v jeskyni bylo pouze 9 °C) a vypili kafe, uháněli jsme směrem do městečka Cashel, nad kterým se tyčí monumentální Rock of Cashel. Při plánování cesty jsem ho původně vůbec nechtěla z časových důvodů zařadit, ale pak jsem rozhodně nelitovala, že jsme tam jeli. Nejenom že je to jedno ze zásadních historických míst v Irsku (což je tedy ostatně skoro každé město), ještě navíc se vypíná nad okolní téměř rovnou krajinou a je z něj nádherný výhled. 

Výstup nahoru byl poněkud strmější.

Ale ten výhled stál za to...počasí jsme neměli nic moc, ale i tak jsme dohlédli až na hory v dálce.

Po tomto monumentu nás provázel na první pohled i poslech pravý Ir, který ale ani chvilku toho přibližně hodinového programu nenechal nudnou. Dozvěděli jsme se třeba to, že zdejší katedrála je narozdíl od všech ostatních kostelů postavená čelem k západu, nikoliv k východu. Je tomu tak proto, že historicky tam na vrcholu již stála kaple, studna a vysoká věž a katedrálu tam kvůli omezenému prostoru nešlo jinak nacpat. 

Na plánku se již podepsal zub času, nicméně pro ilustraci stále slouží výborně.

A ptáte-li se, proč na tak strategickém místě stojí církevní stavba a ne třeba hrad, pak vězte, že Rock of Cashel sloužil nejen jako katedrála, ale i jako pevnost. V době své největší slávy na tomto území totiž platilo, že hlava církve je zároveň i vládcem, takže tahle hlava musela být také náležitě střežena. 

Ale dost už bylo historických řečí, raději se přesuňme o chvilku později, kdy jsme už s polévkou v bříškách mířili do Waterfordu. V našich představách jsme viděli krásné přístavní město, které nezapře svou vikingskou minulost a ve kterém určitě bude spoustu věcí k vidění. Bohužel opak byl pravdou...Jediná zajímavá věc tam byla Reginald´s Tower, která ale zavřela své brány v 17:30 a my k ní dorazili v 17:35...

Reginald´s Tower v celé své kráse i s loďkou.

No co, alespoň si projdeme město a do věže se podíváme zítra ráno, pomysleli jsme si. Ovšem Waterford je město nudné a zcela odpudivé svou ponurou atmosférou, takže jsme v 8 hodin zmizeli v hostelovém pokoji se 3 lahvemi piva (které jsme sehnali v obchůdku s největším výběrem piv, jaký jsme v Irsku viděli, což byla asi jediná pozitivní věc tam) a do rána nevytáhli paty. 

O dalších dnech našeho dobrodružství a také o mých parkovacích schopnostech se dočtete zase příště ;) 

Road trip po Irsku: část 2.

Pokud jste zvědaví, co všechno jsme zažili a viděli druhý den našeho putování po jižním Irsku, jste tu správně. 

Den druhý: Z Dublinu až do středověku

Náš druhý den v Irsku začal vcelku spokojeně, ranní vstávání v 7 hodin bylo jen menší nepříjemností, kterou ale hned zahnala snídaně v podobě kávy a croissantu (croissana?, croissanu?, jak se to asi skloňuje?). Nicméně poklidnou snídani přerušilo moje nervózní mručení a dlouhá cesta busem až na jižní okraj Dublinu, kde jsme si konečně vyzvedli našeho benzinového oře. Nevím proč, ale vždycky si na sebe naložím nějaký úkol s tím, že to bude hrozně snadný a že vlastně o nic nejde, jenže pak dojde na věc a já si uvědomím, že jsem fakt nervózní a začnu sama sobě nadávat, co jsem si to zase vymyslela. Jedním zářným příkladem za všechny je i fakt, že jsem si půjčila auto v Irsku...kde se jezdí vlevo...a kde mají kruhové objezdy všude (a když píšu všude, znamená to všude, i na dálnici). 

Abych to ale nezdržovala a vy nebyli příliš napnutí, z půjčovny jsme se vydali nakoupit nějaké jídlo a pak vyrazili směrem pryč z Dublinu, díky bohu po méně rušných cestách a asi v 10 hodin dopoledne, takže dopravní špičce jsem se vyhnula. Naštěstí jsem si na řízení na opačné straně silnice zvykla rychle. Měli jsme před sebou velmi nabitý program, takže nebylo na co čekat.

Poslední pohled na Dublin a může se vyrazit!

Před obědem jsme pak dorazili do vesničky s krásným jménem Glendalough (cca 45 minut jízdy). Zde se nachází krásný klášter datovaný do 6. století (více info zde), který je obklopen hřbitovem a zelení, což působí poeticky na fotografiích. Tedy pouze za přívětivého počasí. Pokud si na road trip vyberete deštivý týden jako my, moc poeticky to působit nebude. Ačkoliv v Irsku je tohle počasí asi normální. Pak by mě zajímalo, kde se vzaly všechny ty úžasný fotky na internetu, asi photoshop :)

Přichází se přes dřevěný můstek, ze kterého jsou vidět hlavně dominantní věže.

Nicméně Glendalough není známé jen pro svojí středověkou historii, ale také proto, že se nad ním vypínají majestátní Wicklow mountains. Díky svému ledovcovému původu je údolí lemované velmi příkrými svahy a nachází se zde dvě krásná jezera, která jsou opět velmi vhodná jako objekt pro fotografii, jenom člověk musí být fakt trpělivý, aby si to vyfotil bez lidí (což byl ovšem velmi častý problém, jak jsme později zjistili).

Dokonce jsme viděli i kousek modré oblohy!

Když jsme se dostatečně pokochali výhledy, vyrazili jsme dál na jih a po přibližně hodince jsme dorazili do městečka Kilkenny. Tohle městečko má v sobě taky spoustu historických míst, především středověkých a především kostelů. Člověk by nevěřil, kolik kostelů je potřeba na jedno malé městečko. Bylo to první den našeho tripu, takže jsme si ještě všechno s nadšením fotili. Když jsme pak pátý den viděli kostel, utrousili jsme jen posměšné ´pff, zas kostel´ a kráčeli dál s foťákem v tašce. Kostely ale nejsou to jediné, co je v tomhle městečku zajímavého. Nachází se zde i zámek/hrad (nevim, co přesně, oni to nerozlišují a všechno se jmenuje castle), do kterého jsme se ale nevydali, protože jsme přijeli celkem pozdě odpoledne a vstup byl nekřesťansky drahý. Ale o vstupném na různé památky vám povím zase příště, to je kapitola sama pro sebe...

Kilkenny castle v noci.

Black Abbey

V rámci šetření výdajů, které se i tak šplhaly do nebeských výšin, jsme hned první den tripu přespávali v autě. Nebylo to velké auto, takže jediná možnost prakticky byla sklopit přední sedačky a ustlat si na nich, což bylo teda extrémně nepohodlné (což mi Dan neopomněl při každé příležitosti připomenout), ale nic levnějšího nebylo. Naštěstí jsme zaparkovali na takovém malém zapadlém parkovišti, takže jsme tam měli i celkem klid.

Druhý den jsme kvůli světlu vstávali už po sedmé hodině a kolem osmé už klusali po městě a hledali snídani. Čekalo nás ale další překvapení v podobě zavřených krámů a téměř prázdných ulic. Nevím, jestli to bylo tím turistickým místem, nebo tím, že Irové prostě dřív nevstávají, ale bylo to přinejmenším překvapující a Irsko si tím pomalu ale jistě kazilo svůj idylický obrázek, který jsme si o něm ve svých představách vybudovali. 

Road trip po Irsku: část 1.

Jelikož jsme prožili velmi nabitý týden v Irsku, bylo by komplikované sepsat to vše najednou, proto jsem se rozhodla to rozdělit do několika částí (převážně podle jednotlivých dnů). 

Něco málo na úvod

Irsko je země v mnoha ohledech podobná té naší, naopak v mnoha jiných ohledech je to země velmi rozdílná. Tak například rozlohou jsme na tom jak my tak Irové přibližně stejně, ale na rozdíl od jejich ostrovního království, my jsme beznadějně uzavření uprostřed Evropy a moře nemáme ani na dohled. Stejně jako my jsme byli dlouhou dobu pod něčí nadvládou (Rakousko-Uhersko, Rusko), Irové byli pod nadvládou Velké Británie (i když po podstatně delší dobu než my). Na svoje osamostatnění jsou tu patřičně hrdí, nicméně historii člověk nevymaže, proto se v Irsku setkáte s britským vlivem i dodnes na každém kroku.

Abyste byli zasvěcení do našeho dobrodružství, je potřeba znát několik faktů. Na začátku byla letenka...a šest celých dnů v Irsku. Následovala logická otázka, čím ty dny vyplnit. Irsko je krásná země plná jak historických, tak přírodních krás, takže nám hned od začátku bylo jasné, že si budeme muset vybrat, jestli sever nebo jih. Nakonec zvítězila jižní část Irska, která se podle průvodce zdála být zajímavější. Nejjednodušší cestování po Irsku je jednoznačně autem, proto jsme se rozhodli si na týden auto pronajmout a naše putování mohlo začít. 

Zapomněla jsem toho našeho motorového koně vyfotit, ale vypadal přesně takhle :)

Den první - Dublin

Jelikož jsem v Dublinu strávila už pět dnů na konferenci FoodMicro s kolegyní, neměla jsem po příjezdu Dana moc náladu na obcházení města, nicméně jsem nám rezervovala free walking tour (pořádá je společnost SANDEMANS New Europe, absolvovala jsem s nimi již několik tour v různých evropských městech a pokaždé to byl skvělý zážitek). Tyhle walking tour jsou ale vždycky na 2 až 3 hodiny, což pro člověka, který nerozumí zcela perfektně anglicky, může po chvíli být vyčerpávající. S ohledem na to (resp. s ohledem na Danovu angličtinu) jsme skupinu po cca hodině a půl opustili a vydali se po vlastní trase (centrum Dublinu už znám relativně dobře, byla jsem tu už podruhé, takže jsem se změnila v soukromého průvodce). Po důkladné procházce městem jsme se vydali na exkurzi do Teeling distillery. Zaplatili jsme si prohlídku s ochutnávkou a tolik nás to nadchlo, že jsme si pak domů z letiště přivezli jejich sigle malt whiskey :) Pokud byste někdo mířil do Dublinu, rozhodně doporučuji jít do Teelingu, není tak profláknutý jako Jameson. Nakonec jsme zbytek odpoledne strávili v muzeu a obdivovali artefakty z dob keltské a vikingské historie. Jelikož jejich muzea jsou zdarma, neměl by je žádný návštěvník Dublinu vynechat. Večer jsme pak stejně jako předchozí den zakončili v baru plném piv z minipivovarů, ale o ochutnávání piv zase někdy příště. 

Pro ty, kdo by se chystali do Dublinu, zde ještě několik tipů:

• Kde jsme spali: Times Hostel - hodně blízko centra za relativně výhodnou cenu, postele nic moc, ale koupelna na každém pokoji je rozhodně lepší, než se o sprchu dělit s celým patrem
• Pokud chcete vyrazit do parku v centru a posedět do večerních hodin, připravte se na to, že parky zavírají v 10 nebo v půl 11. Což pro nás bylo první večer dost komplikací a skončili jsme tak, že jsme seděli na obrubníku za plotem parku, cpali do sebe chleba se sýrem a zapíjeli lahváčem - takový bezďák styl. 
• Nechoďte na pivo do čtvrti Temple Bar, je to past na turisty a pivo je tam nechutně předražené (nebyli jsme tam, ale slyšeli jsme to ze všech stran). 
• A nakonec: nečekejte od Dublinu super extra zážitek, jejich centrum města je relativně malé s žádnou velkou dominantou, vše se dá zvládnout za jeden až dva dny.

Tak to je pro dnešek vše, příště vám povím, jak jsem se učila řídit vlevo a jak jsme strávili první den road tripu. 

Co kdybyste věděli, že do týdne zemřete?

Minulý týden jsem dočetla knihu s názvem Veronika se rozhodla zemřít, jejímž autorem je světoznámý jihoamerický spisovatel Paulo Coelho. Už z názvu je jasné, že v téhle knize se nevyskytují jednorožci vesele cválající mezi motýly na rozkvetlé louce. Ani já jsem od toho nečekala žádnou šťastnou romantiku, ale musím přiznat, že ve výsledku na mě ten příběh nepůsobí tak depresivně, jak se po přečtení prvních stránek může zdát. 

Četla jsem v češtině, ale ta anglická obálka je hezčí :)

Příběh se odehrává ve Slovinsku po rozdělení Jugoslávie v psychiatrické léčebně, vznešeně nazývané sanatorium, do kterého se po spolykání hromady prášků na spaní dostává Veronika, pětadvacetiletá mladá dívka, která má celý život ještě před sebou a přesto má pocit, že už zažila všechno a nic nového ji nečeká. 

V léčebně se pak od ošetřujícího lékaře dozví, že tak velké množství léků, které spořádala, jí nenávratně poškodilo srdce a že má nanejvýš týden života. Nejprve se Veronika rozhodne, že to raději ukončí hned, než aby týden bloumala po sanatoriu a čekala na smrt, avšak brzy se seznamuje se Zedkou, Mari a hlavně schizofrenikem Eduardem, do něhož se zamiluje. Z touhy ukončit život je najednou touha přežít, milovat a být milována. 

Nechci tady prozrazovat příliš mnoho z děje, jednak proto, že kniha je relativně krátká (159 stran) a příběh není tak dlouhý a pestrý jako u jiných knih, ale především proto, že děj je tady až na druhé koleji. Tahle kniha (ostatně jako většina Coelhových knih) je hlavně o pocitech a myšlenkách, ať už vyjádřených vystupujícími postavami nebo prožitých vámi samotnými. Obdivuji Coelhovu práci se slovy, kdy prakticky celá kniha je čtení mezi řádky a nachází se v ní spousty míst, které jsou snadno přenositelné bez toho, aniž byste příběh znali.

Dnes jsem taky objevila, že existuje filmové zpracování (viz zde) v hlavní roli se Sarah Michelle Gellar, takže už vím, jaký bude můj další film, na který se budu dívat. 

A co vy? Znáte tenhle příběh? A co byste dělali, kdybyste měli týden života? 

Čtenářská výzva 2016

Každý máme ke knihám nějaký vztah, někdo v knize vidí jen dobře hořící materiál na podpal ohně či podložku křivého stolu, zatímco jiní, jako třeba já, mají knihy za jednu velkou studnu nápadů, myšlenek, fantazií, příběhů...A ačkoliv jsem v dětství ke knihám neměla příliš kladný vztah (respektive četla jsem ráda, ale relativně málo...a nesnášela jsem povinnou četbu), v průběhu dospívání jsem si k nim našla cestu a moje knihovnička se pomalu začínala plnit kvalitnějšími díly, než jsou příběhy o Muminkách a stohy časopisů Dívka :)

Po střední škole ale přišlo trochu období temna, kdy jsem studiu na vysoké škole (a taky studentskému životu) obětovala spoustu času, a tak na čtení knih (neodborných) nezbýval čas. Trochu se to zlepšilo, když jsem si pořídila elektronickou čtečku knih, ale stále jsem dávala přednost odborné/odporné literatuře. 

Naštěstí studijní léta mám za sebou (juhůů), takže se konečně můžu zakousnout do toho dlouhatánského seznamu knih s názvem Jednou si chci přečíst. A letos v lednu jsem objevila skvělou Čtenářskou výzvu organizovanou webem Databáze knih a moje soutěživé srdce zajásalo. Sice tím, že poctivě splníte všechny zadané úkoly, nic materiálního nevyhrajete, ale získáte tím mnohem víc, než jen nějakou výhru. Když už nic jiného (jako třeba duševní rozvoj, rozšíření slovní zásoby, větší rozhled, fantazie...), prodloužíte si alespoň seznam přečtených knih a třeba vás to stejně jako mě donutí číst pravidelně. Já jsem k těm dvaceti úkolům, respektive dvaceti knihám, přidala ještě svoje pravidlo, že pokud mě nějaká kniha hodně zaujme, napíšu o ní knihomolský příspěvek ;) Což možná nebude nikoho zajímat, ale já se tím vrátím do školních let a zavedu si čtenářský deníček (ach, ta nostalgie).

Tak kdo se ke mně přidá? 

PS: Vím, že už je skoro půlka roku pryč, takže pokud chcete začít, museli byste těch 20 knih přečíst za poloviční úsek, ale věřím, že i to je zvládnutelné ;) Nebo si prostě vyberte jen 10 knih a pojďte do toho se mnou. Jediné, co k tomu potřebujete, je účet na Databázi knih, který lze ale založit pomocí pár kliknutí. 

PPS: Tohle není reklama na Databázi knih, jen se mi prostě ten nápad líbí, tak ho šířím dál.

Zítra určitě začnu!

Když jsem byla ve Walesu na stáži, chtěla jsem ochutnat co nejvíc pokrmů a sladkostí, které tam mají a u nás nejsou, až jsem si to pak začala sama sobě vyčítat. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který se na sladké jen podívá z vlaku a už má o kilo navíc, to spíš naopak, snědla jsem kdeco a nebylo to na mně vidět. Ale na druhou stranu jsem měla dřív o dost víc pohybových aktivit a taky rychlejší metabolismus (ano, už ze mě pár let není teenager a už se to začíná projevovat, bohužel). Nicméně po tomhle nacpávacím a ochutnávacím dvouměsíčním pobytu jsem dospěla k názoru, že musím začít pravidelně cvičit. Ne proto, abych nějak drasticky hubla, to si myslím, že nepotřebuji, ale spíš abych si udržela kondici a nezačala přibírat. Určitě to znáte z vlastní zkušenosti, že čím je člověk starší, tím víc času prosedí u počítače nebo televize. Bohužel žijeme v době byrokracie, a tak i když jsem začala pracovat jako mikrobiolog (takže by si člověk řekl, že to není kancelářská pozice), prosedím velkou část dne u počítače nebo minimálně u stolu, protože někde se ty výsledky musí evidovat přece. 

Ale proč vás zatěžuji tímhle složitým úvodem...já jsem totiž člověk, který důležité povinnosti dost odkládá. Nemám problém vzít telefon a zavolat kamarádce, spontánně, bez rozmýšlení, ale zavolat k doktorovi a objednat se na nepříjemnou prohlídku mi trvá týden (nebo klidně i déle), než se k tomu dokopu. A stejné je to i se sportem. Už pár let chci začít běhat, jakože pravidelně běhat, ale vím, že v tom nejsem dobrá (zatím...), a proto to odkládám. Minulý týden jsem byla dvakrát, to je na mě úspěch, ale jak na tom bude moje vůle tenhle týden, to si netroufám odhadovat. A tak z mých úst poslední dobou často zaznívají věty: „Zítra začnu!" nebo „Zítra tam musím zavolat!" 

Na druhou stranu jsem ale zase ten člověk, který to neodkládá donekonečna, ve většině případů se k tomu nakonec dostanu (tedy až na to běhání, to vždycky začnu a pak zas přestanu). Jen na to asi vždycky potřebuji chvíli času na promyšlení a na strávení toho, jak to nakonec udělám, co řeknu, kam poběžím a podobně. 

Máte to taky podobně a potřebujete na důležité věci čas a nebo jste schopní ta rozhodnutí dělat spontánně během chvíle?

Stáž v Cardiffu - část desátá: Beer tasting

Abyste správně pochopili moji rozvíjející se vášeň pro pivo, musím vám nastínit, jak to všechno vlastně začalo. 

Když jsem byla malá, nesnášela jsem ho, byl to divný a příšerně hořký nápoj, který mi rodiče nutili po těžkém jídle na vytrávení. Pak když přišla puberta, začínala jsem ochutnávat a zkoušet všechny různé druhy alkoholu a zcela upřímně přiznám, že pivo nebyla moje první volba. K některým potravinám a nápojům prostě člověk musí dospět, stejně jako k olivám nebo k pálivému jídlu. A tak se moje chuťové buňky začaly přizpůsobovat nahořklé chuti piva, převážně toho plzeňského. 

Na vysoké škole se moje pivní obzory značně rozšířily a já začala poznávat i jiné pivovary a dokonce objevovat i minipivovary. V té době jsem ovšem ještě netušila, že existují desítky různých pivních stylů a že pivo českého typu je jen zlomek z té velké škály chutí. A když jsem se pak rozhodla studovat biotechnologii na VŠCHT, byl můj pivní osud zpečetěn! 

Nejsem rozhodně pivní odborník, ale už na Festivalu minipivovarů jsem poznala, že můj kdysi tolik vybíravý (a značně nesnášenlivý) jazyk "zkousne" i více hořká piva, a tak jsem se rozhodla ve Velké Británii co nejvíce experimentovat a ochutnávat různé pivní styly a různé variace chutí.

Láska jménem stout

Jedna z mých prvních zkušeností na ostrovech byl celosvětově známý irský stout Guinness. Jelikož jsme v rámci mezinárodního víkendu v Dublinu byli i v návštěvnickém centru v tomto pivovaru, ochutnala jsem ho přímo od zdroje a jak už to tak bývá, pokud pivo pijete přímo v pivovaru (nejlépe rovnou z ležáckého sklepa ještě před stáčením), máte pocit, že tohle pivo je to nejlahodnější, co jste kdy ochutnali. Nejinak tomu bylo i u Guinnessu a já zjistila, že tahle tmavá a jemně kávovo-čokoládová piva se stanou mými oblíbenci. 

Přímo v pivovaru v Guinness a velice působivý lavinový efekt.

A další moje pivní lásky...

Jak asi mnoho z vás tuší, stejně jako my v Čechách milujeme ležáky plzeňského typu, mají také v Británii vášeň pro své pivo typu Ale (čti "ejl") a umí ho udělat na sto různých způsobů. Ochutnala jsem obyčejné aly, red aly (asi moje nejoblíbenější aly), tmavé aly, už si ani pomalu nemohu vzpomenout, co všechno jsem ochutnala, ale některé kousky mi v paměti zůstaly díky své velmi výrazné chuti nebo zajímavému příběhu. 

Hodně často jsme v Cardiffu chodili na pivo do velmi dobré hospody s názvem Brewdog (skotský pivovar, který ale provozuje i síť hospod s pivy nejen z jejich pivovaru, https://www.brewdog.com/). Musím uznat, že takovéhle pivní bary mi v ČR docela chybí a uvědomila jsem si, že pivo by se mělo přestat vnímat jako nápoj chudých a hloupých, ale mohlo by se klidně povýšit na úroveň vína. Jednak proto, že variace chutí je opravdu obrovská, jednak také proto, že konkrétně v tomhle pivním baru měli hodně často piva s obsahem alkoholu vyšším než 8 procent (někdy se to spíše blížilo vínu, ochutnávala jsem piva, která měla cca 12 % alkoholu). 

Asi nejzvláštnější a zároveň jedno z chuťově nejzajímavějších piv bylo pivo s názvem Hifi Lofi Mixtape (8,8 %, Stone Brewing, prodáváno pouze jako 1/3 pinty). Tohle pivo je totiž děláno tak, že se uvaří silný ale, který pak zraje v dubovém sudu a poté se míchá s tím stejným čerstvě uvařeným pivem. Přiznám se, že jsem si ho objednala hlavně kvůli tomu popisku, který mě fakt zaujal a říkala jsem si, že to prostě musím ochutnat. A rozhodně jsem neudělala chybu, byl to totiž takový zvláštní mix chuti piva a whisky, který ale šel dohromady až překvapivě dobře, takže pokud na tohle někde narazíte, určitě ochutnejte!

Pro milovníky čokoládové a kávové chuti mám zase jiné doporučení, a to Prairie Bible Belt (13 %, opět prodáváno pouze po 1/3 pinty a nutno dodat, že velmi draze, více info zde). Jak už jsem psala na začátku, moje láska ke stoutům začala už u Guinnessu a tohle pivo to jen potvrdilo. Hned po prvním napití máte pocit, že pijete čokoládové kafe s přídavkem alkoholu a teprve po polknutí ucítíte jemnou hořkost. Možná by mě nějaký pivní znalec opravil nebo pokáral, že můj popis chuti je úplně špatně, ale upřímně je mi to jedno. Tohle pivo je totiž asi to nejlepší, co jsem v UK ochutnala. A smutný fakt na závěr je ten, že to je vlastně pivo z USA, které se do UK jen dováží, ale to mu na kráse nic neubírá.

Poslední zastávka - Londýn

Po přesunu z Cardiffu do Londýna, kde jsem trávila posledních 5 dnů svého pobytu v Británii, jsem se rozhodla v pivním ochutnávání pokračovat, a tak jsem si trošku zagooglila a našla jsem Brewdog i tam (blízko Camden Market) a nezapomněla do něj jít. Ovšem už jsem pak ale zapomněla, co jsem tam vlastně pila, ale jelikož jsem si to nenapsala, asi to nebylo nic úžasného (ale špatného taky ne, to bych si pamatovala). A taky jsem objevila Camden Town Brewery, kde jsem ochutnala další skvělý stout (ano, jsem na ně fakt úchylná). Vaří taky pivo typu ležáku, které je rovněž výborné. Navštívili jsme ještě Brew Wharf, kde jsme ochutnali další Aly, tentokrát Red Ale od Meantime Brewery a opět to bylo výborné pivo. Víc informací o chutích jednotlivých piv vám bohužel dát nemůžu, protože jsem si to zapomněla zapsat, a tak si pamatuji už jen to, že všechna piva mi tam fakt chutnala. Buď mám štěstí na výběr a umím se rozhodnout jen podle názvu, nebo je to tím, že tam člověk prostě nemůže šlápnout vedle.

Asi si říkáte, jestli mě někdo náhodou nepodplatil, abych tu dělala reklamu a všechno opěvovala, ale věřte, že pravdou je jen to, že UK je nekonečná studnice pivních chutí a stylů, které teprve začínám objevovat, a proto jsem ze všeho momentálně hrozně nadšená. Jednou se tam určitě vrátím a budu v ochutnávání piv pokračovat, protože kde jinde můžete pít pivo (nebo spíš pivní likér) s obsahem 41 % alkoholu?

PS: To vysokoprocentní "pivo" opravdu existuje a jmenuje se Sink the Bismarck, prodává se pouze po panácích do skleniček na whisky a je dost drahé. Ale já to naštěstí díky štědrosti tamních kolegů gentlemanů platit nemusela :D.