Road trip po Irsku: část 3.

Náš druhý den putování začal velmi slibně, ale neskončil moc slavně. Posuďte sami, jak moc jsme měli nebo neměli štěstí....a to nás teprve čekalo to nejhorší! Ale o tom zase až příště...

Den druhý aneb ze středověku k Vikingům

Kdo z vás někdy přespával v autě, bude jistě vědět, že k pohodlnosti to má hodně daleko a člověk si musí dát minimálně jedno pivo, aby vůbec usnul. Ušetřili jsme tedy za ubytování, protože parkování nás stálo jen 5 euro, ale zase jsme spoustu peněz utratili za piva, která v irských barech nejsou vůbec levná v porovnání s českými cenami. 

Celí rozlámaní jsme se tedy v úterý ráno probrali do zamračeného rána (jak jinak v Irsku) a vydali se hledat nějaký obchod/kavárnu na snídani a zároveň velmi nutné dobytí telefonů. Pryč jsou ty doby, kdy člověk byl chytřejší než telefon a baterka vydržela týden :) Jak jsme ale později zjistili, v 8 hodin ráno na ulici mnoho lidí nepotkáte, protože pracovní lomoz začíná až tak kolem deváté. Nevíme, jestli se tento jev objevuje jen o prázdninách, kdy školáci mají prázdniny a všichni si vybírají dovolenou, nebo jestli je to normální, nicméně jsme se nakonec jako první zákazníci uvrtli do jediné otevřené kavárny široko daleko a usrkávali čaj velmi pomalými doušky doufajíc, že telefon se nabije zázračnou rychlostí. 

Když jsme se pak dostali na dno hrnečků, rozhodli jsme se dát středověkému Kilkenny sbohem a vyjet cca 10 km severně do jeskyně Dunmore Cave. Tady poprvé nás navigace trochu zradila a skončili jsme někde uprostřed polí na velmi úzké silničce, kam by se kromě auta nevešel už ani cyklista. Naštěstí jsme se pak rychle našli a do jeskyně dorazili jen s půlhodinovým zpožděním oproti plánu. Více info o jeskyni, jejím vzniku a zajímavostech naleznete zde. Já bych sama za sebe řekla jen to, že jeskyně byla zajímavá, ale co se týče přírodních jeskynních útvarů, naše české jeskyně jsou mnohem hezčí. Co ale bylo zajímavého, byla její historie a předměty, které zde byly objeveny a které patřily například Vikingům.

Nepřipadá vám ten útvar vpravo jako ruka držící pochodeň?

Když jsme rozmrzli (v jeskyni bylo pouze 9 °C) a vypili kafe, uháněli jsme směrem do městečka Cashel, nad kterým se tyčí monumentální Rock of Cashel. Při plánování cesty jsem ho původně vůbec nechtěla z časových důvodů zařadit, ale pak jsem rozhodně nelitovala, že jsme tam jeli. Nejenom že je to jedno ze zásadních historických míst v Irsku (což je tedy ostatně skoro každé město), ještě navíc se vypíná nad okolní téměř rovnou krajinou a je z něj nádherný výhled. 

Výstup nahoru byl poněkud strmější.

Ale ten výhled stál za to...počasí jsme neměli nic moc, ale i tak jsme dohlédli až na hory v dálce.

Po tomto monumentu nás provázel na první pohled i poslech pravý Ir, který ale ani chvilku toho přibližně hodinového programu nenechal nudnou. Dozvěděli jsme se třeba to, že zdejší katedrála je narozdíl od všech ostatních kostelů postavená čelem k západu, nikoliv k východu. Je tomu tak proto, že historicky tam na vrcholu již stála kaple, studna a vysoká věž a katedrálu tam kvůli omezenému prostoru nešlo jinak nacpat. 

Na plánku se již podepsal zub času, nicméně pro ilustraci stále slouží výborně.

A ptáte-li se, proč na tak strategickém místě stojí církevní stavba a ne třeba hrad, pak vězte, že Rock of Cashel sloužil nejen jako katedrála, ale i jako pevnost. V době své největší slávy na tomto území totiž platilo, že hlava církve je zároveň i vládcem, takže tahle hlava musela být také náležitě střežena. 

Ale dost už bylo historických řečí, raději se přesuňme o chvilku později, kdy jsme už s polévkou v bříškách mířili do Waterfordu. V našich představách jsme viděli krásné přístavní město, které nezapře svou vikingskou minulost a ve kterém určitě bude spoustu věcí k vidění. Bohužel opak byl pravdou...Jediná zajímavá věc tam byla Reginald´s Tower, která ale zavřela své brány v 17:30 a my k ní dorazili v 17:35...

Reginald´s Tower v celé své kráse i s loďkou.

No co, alespoň si projdeme město a do věže se podíváme zítra ráno, pomysleli jsme si. Ovšem Waterford je město nudné a zcela odpudivé svou ponurou atmosférou, takže jsme v 8 hodin zmizeli v hostelovém pokoji se 3 lahvemi piva (které jsme sehnali v obchůdku s největším výběrem piv, jaký jsme v Irsku viděli, což byla asi jediná pozitivní věc tam) a do rána nevytáhli paty. 

O dalších dnech našeho dobrodružství a také o mých parkovacích schopnostech se dočtete zase příště ;) 

Road trip po Irsku: část 2.

Pokud jste zvědaví, co všechno jsme zažili a viděli druhý den našeho putování po jižním Irsku, jste tu správně. 

Den druhý: Z Dublinu až do středověku

Náš druhý den v Irsku začal vcelku spokojeně, ranní vstávání v 7 hodin bylo jen menší nepříjemností, kterou ale hned zahnala snídaně v podobě kávy a croissantu (croissana?, croissanu?, jak se to asi skloňuje?). Nicméně poklidnou snídani přerušilo moje nervózní mručení a dlouhá cesta busem až na jižní okraj Dublinu, kde jsme si konečně vyzvedli našeho benzinového oře. Nevím proč, ale vždycky si na sebe naložím nějaký úkol s tím, že to bude hrozně snadný a že vlastně o nic nejde, jenže pak dojde na věc a já si uvědomím, že jsem fakt nervózní a začnu sama sobě nadávat, co jsem si to zase vymyslela. Jedním zářným příkladem za všechny je i fakt, že jsem si půjčila auto v Irsku...kde se jezdí vlevo...a kde mají kruhové objezdy všude (a když píšu všude, znamená to všude, i na dálnici). 

Abych to ale nezdržovala a vy nebyli příliš napnutí, z půjčovny jsme se vydali nakoupit nějaké jídlo a pak vyrazili směrem pryč z Dublinu, díky bohu po méně rušných cestách a asi v 10 hodin dopoledne, takže dopravní špičce jsem se vyhnula. Naštěstí jsem si na řízení na opačné straně silnice zvykla rychle. Měli jsme před sebou velmi nabitý program, takže nebylo na co čekat.

Poslední pohled na Dublin a může se vyrazit!

Před obědem jsme pak dorazili do vesničky s krásným jménem Glendalough (cca 45 minut jízdy). Zde se nachází krásný klášter datovaný do 6. století (více info zde), který je obklopen hřbitovem a zelení, což působí poeticky na fotografiích. Tedy pouze za přívětivého počasí. Pokud si na road trip vyberete deštivý týden jako my, moc poeticky to působit nebude. Ačkoliv v Irsku je tohle počasí asi normální. Pak by mě zajímalo, kde se vzaly všechny ty úžasný fotky na internetu, asi photoshop :)

Přichází se přes dřevěný můstek, ze kterého jsou vidět hlavně dominantní věže.

Nicméně Glendalough není známé jen pro svojí středověkou historii, ale také proto, že se nad ním vypínají majestátní Wicklow mountains. Díky svému ledovcovému původu je údolí lemované velmi příkrými svahy a nachází se zde dvě krásná jezera, která jsou opět velmi vhodná jako objekt pro fotografii, jenom člověk musí být fakt trpělivý, aby si to vyfotil bez lidí (což byl ovšem velmi častý problém, jak jsme později zjistili).

Dokonce jsme viděli i kousek modré oblohy!

Když jsme se dostatečně pokochali výhledy, vyrazili jsme dál na jih a po přibližně hodince jsme dorazili do městečka Kilkenny. Tohle městečko má v sobě taky spoustu historických míst, především středověkých a především kostelů. Člověk by nevěřil, kolik kostelů je potřeba na jedno malé městečko. Bylo to první den našeho tripu, takže jsme si ještě všechno s nadšením fotili. Když jsme pak pátý den viděli kostel, utrousili jsme jen posměšné ´pff, zas kostel´ a kráčeli dál s foťákem v tašce. Kostely ale nejsou to jediné, co je v tomhle městečku zajímavého. Nachází se zde i zámek/hrad (nevim, co přesně, oni to nerozlišují a všechno se jmenuje castle), do kterého jsme se ale nevydali, protože jsme přijeli celkem pozdě odpoledne a vstup byl nekřesťansky drahý. Ale o vstupném na různé památky vám povím zase příště, to je kapitola sama pro sebe...

Kilkenny castle v noci.

Black Abbey

V rámci šetření výdajů, které se i tak šplhaly do nebeských výšin, jsme hned první den tripu přespávali v autě. Nebylo to velké auto, takže jediná možnost prakticky byla sklopit přední sedačky a ustlat si na nich, což bylo teda extrémně nepohodlné (což mi Dan neopomněl při každé příležitosti připomenout), ale nic levnějšího nebylo. Naštěstí jsme zaparkovali na takovém malém zapadlém parkovišti, takže jsme tam měli i celkem klid.

Druhý den jsme kvůli světlu vstávali už po sedmé hodině a kolem osmé už klusali po městě a hledali snídani. Čekalo nás ale další překvapení v podobě zavřených krámů a téměř prázdných ulic. Nevím, jestli to bylo tím turistickým místem, nebo tím, že Irové prostě dřív nevstávají, ale bylo to přinejmenším překvapující a Irsko si tím pomalu ale jistě kazilo svůj idylický obrázek, který jsme si o něm ve svých představách vybudovali.