Na začátek bych chtěla prozradit všem, kteří to ještě nevědí, co tu vlastně v tom Walesu dělám. Někdy v únoru jsem se přihlásila na dvouměsíční stáž přes organizaci IAESTE (http://www.iaeste.cz/), musela jsem projít pohovorem, přezkoušením z angličtiny, vyplnit a naskenovat stovky papírů, ale nakonec jsem uspěla a na konci května jsem mohla kupovat letenky do Anglie. O tom, co tu nakonec budu dělat, se dozvíte v některém z dalších příspěvků. Teď bych vám ráda napsala něco o tom, jak probíhala moje cesta :)
Začnu asi tím, že jsem noc před odletem skoro nespala, protože jsem byla hrozně nervozní, že mi to letadlo uletí. Ano, jsem šílená, ale když letíte podruhé v životě, ještě k tomu sami a už jste do toho pobytu narvali spoustu peněz, prostě nechcete, aby vám to zkazilo změškané letadlo. Naštěstí všechno proběhlo v pohodě, dokonce mi i velice hodný a sympatický pán odpustil 2 kila váhy kufru navíc, asi jsem vypadala dost zoufale s těmi kruhy pod očima :D
Pak jsem už jen prošla bezpečnostní kontrolou, kde mi ale sebrali deodorant, protože měl víc jak 100 ml, ale nikoho už nezajímalo, že je ho tam maximálně půlka a že teď budu celý den smrdět. V letadle jsem pak zjistila, že jsem dostala sedadlo u okénka, takže jsem byla natěšená jak babka na důchod, že budou hezké výhledy. A taky že byly! Sice můj foťák není nejlepší na světě, ale snad z toho něco poznáte :)
Pak jsem už jen prošla bezpečnostní kontrolou, kde mi ale sebrali deodorant, protože měl víc jak 100 ml, ale nikoho už nezajímalo, že je ho tam maximálně půlka a že teď budu celý den smrdět. V letadle jsem pak zjistila, že jsem dostala sedadlo u okénka, takže jsem byla natěšená jak babka na důchod, že budou hezké výhledy. A taky že byly! Sice můj foťák není nejlepší na světě, ale snad z toho něco poznáte :)
 |
| Vidíte tu dvojitou vrstvu mraků? |
 |
| Nad Anglií bylo jemně zamlženo. Tohle je foceno těsně po přeletu nad kanálem La Manche. |
Po příletu na letiště London Stansted jsem úspěšně prošla pasovou kontrolou (díky bohu za elektronický pas, jehož odbavení bylo mnohem rychlejší než při odbavování úředníkem za přepážkou) a našla svůj kufr. Koupit si světle modrý svítivý kufr byl dobrý nápad, člověk ho v záplavě všech těch tmavých zavazadel bezpečně pozná i na velkou vzdálenost :D
Následovalo ovšem hledání autobusu, který by mě odvezl na Victoria Coach station. Po 15 minutách neúspěšného přecházení sem a tam, jsem se rozhodla jít se zeptat do stánku jedné autobusové společnosti, kde mě už naštěstí nasměrovali (koho by napadlo, že ty autobusy budou odjíždět o patro níž, že jo). Když už jsem tedy našla to správné nástupiště a ten správný bus, poslal mě opatrně pán od té společnosti stoupnout si na konec fronty. Když jsem se ale otočila a našla tu zmiňovanou frontu, myslela jsem, že mě trefí, protože ta fronta vedla ještě asi tak 30 metrů za rohem. Už mě polévalo horko, že mi ujede autobus do Cardiffu z Victorie, ale naštěstí to rychle ubíhalo a už za 10 minut jsem stála téměř v čele fronty. Co čert nechtěl, asi 5 lidí přede mnou řidič ohlásil, že už mají plno. No co, další autobus jede za 15 minut, tak holt na něj počkám. Pak se ale řidič otočil a povídá: ,,Ještě jedno poslední místo tu mám, je tu někdo, kdo cestuje sám?" Neváhala jsem a jelikož jsem byla nejblíž k turniketu, nacpala jsem se tam a měla z toho radost jako malé děcko. Následovaly dvě hodiny cesty na Victorii a pak asi půl hodiny čekání na Maxe, se kterým jsem si pak stihla tak akorát dát jedno rychlé kafe, prohodit pár vět a zas běžet na autobus do Cardiffu.
Uff, bylo to náročné, ale to jsem nevěděla, že to nejhorší mě ještě čeká. Jet v pátek odpoledne Londýnem, to je za trest! Nabrali jsme tam asi hodinu zpoždění, takže jsem do Cardiffu nejela tři a půl, ale čtyři a půl hodiny. Moje půlky a nohy docela trpěly. Vystoupila jsem tedy v Cardiffu a bohužel až pak jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak se dostat k té koleji :D Všechno jsem si naplánovala, ale tu cílovou rovinku jsem nějak nezvládla. No nakonec jsem byla tak zoufalá, že jsem si vzala taxi, vyplázla 6 liber, ale byla jsem v tu chvíli fakt ráda, že mě někdo dovezl tam, kam jsem potřebovala.
Následovalo ovšem hledání autobusu, který by mě odvezl na Victoria Coach station. Po 15 minutách neúspěšného přecházení sem a tam, jsem se rozhodla jít se zeptat do stánku jedné autobusové společnosti, kde mě už naštěstí nasměrovali (koho by napadlo, že ty autobusy budou odjíždět o patro níž, že jo). Když už jsem tedy našla to správné nástupiště a ten správný bus, poslal mě opatrně pán od té společnosti stoupnout si na konec fronty. Když jsem se ale otočila a našla tu zmiňovanou frontu, myslela jsem, že mě trefí, protože ta fronta vedla ještě asi tak 30 metrů za rohem. Už mě polévalo horko, že mi ujede autobus do Cardiffu z Victorie, ale naštěstí to rychle ubíhalo a už za 10 minut jsem stála téměř v čele fronty. Co čert nechtěl, asi 5 lidí přede mnou řidič ohlásil, že už mají plno. No co, další autobus jede za 15 minut, tak holt na něj počkám. Pak se ale řidič otočil a povídá: ,,Ještě jedno poslední místo tu mám, je tu někdo, kdo cestuje sám?" Neváhala jsem a jelikož jsem byla nejblíž k turniketu, nacpala jsem se tam a měla z toho radost jako malé děcko. Následovaly dvě hodiny cesty na Victorii a pak asi půl hodiny čekání na Maxe, se kterým jsem si pak stihla tak akorát dát jedno rychlé kafe, prohodit pár vět a zas běžet na autobus do Cardiffu.
Uff, bylo to náročné, ale to jsem nevěděla, že to nejhorší mě ještě čeká. Jet v pátek odpoledne Londýnem, to je za trest! Nabrali jsme tam asi hodinu zpoždění, takže jsem do Cardiffu nejela tři a půl, ale čtyři a půl hodiny. Moje půlky a nohy docela trpěly. Vystoupila jsem tedy v Cardiffu a bohužel až pak jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak se dostat k té koleji :D Všechno jsem si naplánovala, ale tu cílovou rovinku jsem nějak nezvládla. No nakonec jsem byla tak zoufalá, že jsem si vzala taxi, vyplázla 6 liber, ale byla jsem v tu chvíli fakt ráda, že mě někdo dovezl tam, kam jsem potřebovala.
Po všem tomhle cestování a sezení v autobuse jsem byla tak unavená, že jsem odpadla a ani na slibované pivo jsem s dalším IAESTE studentem nešla. A o tom, jak tu vypadá ubytování a jak jsem se ztratila, vám povím zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat