Stáž v Cardiffu - část druhá: Ubytování a popelnice

První noc po příjezdu sem do Cardiffu jsem padla vyčerpáním po celodenním cestování, takže jsem ani nešla na domluvené pivo s dalším IAESTE stážistou, který tu už byl taky od pátku. Ale nebyla to noc zas tak bez problémů, protože nějakým záhadným způsobem mi tu v pokoji stále hřála (a doposud stále hřeje, ale už ne tolik) trubka od topení. Není to dlouhá trubka, ale on to taky není velký pokoj, takže jsem tu byla jako v sauně a spala nepřikrytá a jen ve spodním prádle. Okno mi totiž šlo otevřít jen cca na 15 cm, takže to moc nevětralo. Až teprve druhý den jsem přišla na to, jak ho otevřít celé, aby tu bylo trochu dýchatelno. Jinak koleje jsou tu fakt pěkné, mám tu obrovský stůl (na kterém jsem si stihla udělat nepořádek už během prvních dvou hodin), celkem v pohodě skříň a trochu horší postel s příšernou pružinovou matrací, ale jsem tu jen na dva měsíce, tak to snad přežiju bez újmy na zdraví.

Naše krásná kolej s názvem Cartwright Court. Je to tu v celkem klidné lokalitě, až na to, že asi tak 5 metrů od té cesty vede železniční trať.

Musím se přiznat, že ty první dva dny to pro mě bylo fakt peklo. Padla na mě deprese, že jsem tu sama, že nikomu nerozumím, že v laborce to bude určitě hrozné a tak podobně. Bylo fakt krásné počasí, tak jsem vyrazila s dalšíma dvěma studentama na procházku do centra, abych si trochu zvedla náladu. To jsem ale ještě netušila, že oni pak odjíždějí po obědě do Bristolu a já budu muset najít cestu zpátky na kolej sama. A víte co je na té britské architektuře nejhorší? Všechny baráky tady vypadají skoro stejně a stejně tak i ulice. Takže asi chápete, že jsem se ztratila a běhala jsem tady z jedné strany ulice na druhou a byla fakt zoufalá. Ještě jsem k tomu táhla nákup z Tesca a v podpaží jsem měla balík toaleťáku, tak si dovedete představit, jak komicky jsem vypadala, když jsem jednou ulicí během hodiny prošla třikrát :D Nakonec jsem to musela vyřešit tak, že jsem si zapnula google mapy v mobilu a šla podle navigace. Dorazila jsem asi o hodinu později, než jsem původně chtěla, a byla jsem tak unavená, že už jsem ven nešla, ačkoliv svítilo sluníčko. Nechtěla jsem prostě riskovat to, že zas nenajdu cestu zpátky. 

Jeden barák vedle druhého a všechny vypadají stejně. 

V sobotu večer naštěstí přijela další slečna z IAESTE, se kterou jsem si psala už předem přes facebook, a moje nálada se obrátila o 180°. Podařilo se mi se připojit k internetu, tak trochu jsme vyřešili problém s topící trubkou a šli nakoupit nějaké společné jídlo.

Ale ještě tu je jedna zásadní věc, která mě tu fakt hodně překvapila. V kuchyni tady nebylo vůbec žádné vybavení, ani stopa po hrnci, pánvi nebo varné konvici! Jediné, co tu už bylo, je mikrovlnná trouba. Ještě že jsem si dovezla svůj hrneček! Už mě polévalo horko, že si tu budeme muset spoustu toho koupit a že tu utratím balík peněz za věci, které tu pak stejně budu muset nechat, protože domů si asi hrnce nepovezu. Ale pak jsme po cestě ze sobotního večerního nákupu objevily v přízemí kolejí dvě červené "kouzelné" popelnice (posléze jsme zjistili, že slouží k odložení nechtěných věcí, které se následně dávají charitě). A jaké bylo naše nadšení, když jsme na dně popelnic objevily hrnec, pokličku, skleněnou mísu, nůž a dokonce i dřevěné prkénko! Trochu jsme se ostýchaly, ale nakonec jsme se po pás zabořily do popelnice a tyhle kousky jsme si vylovily. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy :D 

Druhý den nás opět potkalo štěstí a ještě jsme ulovily toustovač. A taky jsme objevily obchod s názvem Poundland. Všechno jen za jednu libru, no nekupte to! Myslím, že tohle bude náš oblíbený obchod tady :) 

To je pro dnešek všechno a příště se můžete těšit na historku o tom, jak mi na univerzitě změnili identitu. 

Stáž v Cardiffu - část první: Odlet

Na začátek bych chtěla prozradit všem, kteří to ještě nevědí, co tu vlastně v tom Walesu dělám. Někdy v únoru jsem se přihlásila na dvouměsíční stáž přes organizaci IAESTE (http://www.iaeste.cz/), musela jsem projít pohovorem, přezkoušením z angličtiny, vyplnit a naskenovat stovky papírů, ale nakonec jsem uspěla a na konci května jsem mohla kupovat letenky do Anglie. O tom, co tu nakonec budu dělat, se dozvíte v některém z dalších příspěvků. Teď bych vám ráda napsala něco o tom, jak probíhala moje cesta :)

Začnu asi tím, že jsem noc před odletem skoro nespala, protože jsem byla hrozně nervozní, že mi to letadlo uletí. Ano, jsem šílená, ale když letíte podruhé v životě, ještě k tomu sami a už jste do toho pobytu narvali spoustu peněz, prostě nechcete, aby vám to zkazilo změškané letadlo. Naštěstí všechno proběhlo v pohodě, dokonce mi i velice hodný a sympatický pán odpustil 2 kila váhy kufru navíc, asi jsem vypadala dost zoufale s těmi kruhy pod očima :D 
Pak jsem už jen prošla bezpečnostní kontrolou, kde mi ale sebrali deodorant, protože měl víc jak 100 ml, ale nikoho už nezajímalo, že je ho tam maximálně půlka a že teď budu celý den smrdět. V letadle jsem pak zjistila, že jsem dostala sedadlo u okénka, takže jsem byla natěšená jak babka na důchod, že budou hezké výhledy. A taky že byly! Sice můj foťák není nejlepší na světě, ale snad z toho něco poznáte :)

Vidíte tu dvojitou vrstvu mraků?

Nad Anglií bylo jemně zamlženo. Tohle je foceno těsně po přeletu nad kanálem La Manche.

Po příletu na letiště London Stansted jsem úspěšně prošla pasovou kontrolou (díky bohu za elektronický pas, jehož odbavení bylo mnohem rychlejší než při odbavování úředníkem za přepážkou) a našla svůj kufr. Koupit si světle modrý svítivý kufr byl dobrý nápad, člověk ho v záplavě všech těch tmavých zavazadel bezpečně pozná i na velkou vzdálenost :D 
Následovalo ovšem hledání autobusu, který by mě odvezl na Victoria Coach station. Po 15 minutách neúspěšného přecházení sem a tam, jsem se rozhodla jít se zeptat do stánku jedné autobusové společnosti, kde mě už naštěstí nasměrovali (koho by napadlo, že ty autobusy budou odjíždět o patro níž, že jo). Když už jsem tedy našla to správné nástupiště a ten správný bus, poslal mě opatrně pán od té společnosti stoupnout si na konec fronty. Když jsem se ale otočila a našla tu zmiňovanou frontu, myslela jsem, že mě trefí, protože ta fronta vedla ještě asi tak 30 metrů za rohem. Už mě polévalo horko, že mi ujede autobus do Cardiffu z Victorie, ale naštěstí to rychle ubíhalo a už za 10 minut jsem stála téměř v čele fronty. Co čert nechtěl, asi 5 lidí přede mnou řidič ohlásil, že už mají plno. No co, další autobus jede za 15 minut, tak holt na něj počkám. Pak se ale řidič otočil a povídá: ,,Ještě jedno poslední místo tu mám, je tu někdo, kdo cestuje sám?" Neváhala jsem a jelikož jsem byla nejblíž k turniketu, nacpala jsem se tam a měla z toho radost jako malé děcko. Následovaly dvě hodiny cesty na Victorii a pak asi půl hodiny čekání na Maxe, se kterým jsem si pak stihla tak akorát dát jedno rychlé kafe, prohodit pár vět a zas běžet na autobus do Cardiffu. 

Uff, bylo to náročné, ale to jsem nevěděla, že to nejhorší mě ještě čeká. Jet v pátek odpoledne Londýnem, to je za trest! Nabrali jsme tam asi hodinu zpoždění, takže jsem do Cardiffu nejela tři a půl, ale čtyři a půl hodiny. Moje půlky a nohy docela trpěly. Vystoupila jsem tedy v Cardiffu a bohužel až pak jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak se dostat k té koleji :D Všechno jsem si naplánovala, ale tu cílovou rovinku jsem nějak nezvládla. No nakonec jsem byla tak zoufalá, že jsem si vzala taxi, vyplázla 6 liber, ale byla jsem v tu chvíli fakt ráda, že mě někdo dovezl tam, kam jsem potřebovala. 

Po všem tomhle cestování a sezení v autobuse jsem byla tak unavená, že jsem odpadla a ani na slibované pivo jsem s dalším IAESTE studentem nešla. A o tom, jak tu vypadá ubytování a jak jsem se ztratila, vám povím zase příště.

Co mě naučila vysoká škola?

Jelikož už mám svá studentská léta za sebou, mohu si dovolit bilancovat. Pravda, ještě to není tak dávno, co jsem si mohla do kolonky zaměstnání psát student (a po dobu dalších několika měsíců se ještě jako student budu tvářit minimálně u autobusových dopravců, ale pššt), ale už teď mám pocit, že bych tich 5 let měla nějak shrnout a zhodnotit. Jelikož si myslím, že vysoká škola nás nemá naučit jen znalosti, ale také by nás měla připravit na život, rozhodla jsem se sepsat pár svých postřehů, které bych vám ráda sdělila :)

Tak tedy vysoká škola mě naučila:

1) Dodržovat pitný režim

Pokud chce člověk žít na vysoké škole společenským životem, musí se umět přizpůsobit a naučit se pít pivo, ve velkém! Obzvláště to pak platí, pokud studuje obor, jehož zaměřením je pivovarství, to pak člověk pije pivo i v rámci výuky a může to svádět na to, že degustuje :D

Samozřejmě ale nejen pivem živ je člověk, takže vysoká škola vás naučí pít i jiné nápoje, zejména pak ty kofeinové. Nikdy jsem nevypila tolik kafe jako tehdy, když jsme měli přednášky od 7:20 ráno nebo když člověk naopak potřebuje přežít tříhodinovou přednášku s profesorem s naprosto monotónním hlasem, která začíná ve 3 odpoledne. Samozřejmě ještě lepší jsou pak ty přednášky, které se odehrávají v rámci zimního semestru v tmavé posluchárně, ve které je s přibývající hodinou stále méně světla. To už pak podnikavý student začíná přemýšlet, jestli by nebylo výhodné vyrábět kofeinové infuze pro rychlejší a dlouhodobější účinky kofeinu. 

2) Odolnosti vůči stresu

Po skončení střední školy si člověk myslí, že maturita bylo to nejhorší, co ho v rámci jeho studijní kariéry potkalo. To ale takovýto čerstvý maturant, ještě k tomu z gymnázia, který je víceméně předurčený k tomu jít na vysokou školu, netuší, že jedno zkouškové období je dvakrát horší než celá maturita. Kolikrát pak člověk stojí před kabinetem profesora se stejně děsivou myšlenkou: ,,Jestli se mě zeptá na tohle nebo tohle, jsem v p**eli jak Němci u Moskvy" :D A zrovna když už si člověk na ten průběžný stres v rámci zkouškového období zvykne, přijdou státnice a obhajoba bakalářské/diplomové práce a to je pak pořádný stres! Někdo ho zvládá tak, že stále něco jí, já to mám naopak a nejím skoro nic. Takže si pak člověk říká, jestli mu tu státní zkoušku komise nedala náhodou ze soucitu, protože vypadá po těch dvou týdnech stresu jako reklama na hlad.

3) Rychlosti

Studium v Praze člověka z jiného kraje vždycky poznamená a ve většině případů je jeden z prvních příznaků pražské nemoci přerod v rychlochodce. Stihnout se dá prakticky cokoliv, když má člověk dostatečně rychlé nohy a dopředu ho žene motivace zmeškaného autobusu, tramvaje nebo metra. Nevadí, že za 5 minut jede další, já potřebuji stihnout právě tenhle bus, protože to je ten poslední, který mě doveze ke škole právě včas, abych stihla začátek přednášky. 

Další rychlostní disciplínou se po dobu studia stává rychlopsaní. Profesor vykládá látku, na projektoru mu k tomu svítí pár hesel a k tomu říká milion věcí. ,,Není nutné si psát všechno, stačí to důležité, zkouška bude jen z daných pojmů," ujišťuje nás pravidelně přednášející na začátku semestru, ale realita je pak taková, že na zkoušce chce vědět prakticky vše, co v průběhu semestru řekl, byť šlo jen o vtipnou příhodu z dětství. Ubohým studentům pak nezbývá nic jiného, než si zběsile zapisovat a doufat, že zachytí to, co učitel považuje za důležité.

5) Důvěře k Murphyho zákonům schválnosti

Zejména pak tomu zákonu, ze kterého vyplývá, že pokud vás v životě čeká něco fakt důležitého, nezáleží na tom, jak moc se na to připravíte, vždycky se to zkomplikuje.

6) Skromnosti

Říká se, že někdo je chudý jako kostelní myš, ale já bych to pozměnila na chudý jako student! Student má vždy hluboko do kapsy a pokud člověk nemá zrovna rodiče ve vatě, naučí se vyžít i z velmi skromných finančních obnosů a hospodařit přes týden tak, aby nemusel v pátek večer před odjezdem domů jíst míchaná vajíčka s chlebem, protože to je to poslední, co mu v ledničce zbylo (ne že by se mi zrovna tohle nestávalo pravidelně skoro každý pátek :D). Každopádně student má vždycky málo a pokud se k tomu přidá fakt z bodu číslo jedna o dodržování pitného režimu, děkuje bohu za studentské slevy, díky kterým se dá v některých případech dost ušetřit.

7) Zázrakům

Schopnost uvařit si jídlo v kuchyni s vybavením obsahujícím 1 nůž, 1 prkénko, 1 hrnec se člověk bydlící na koleji musí naučit během prvního týdne, pokud nechce umřít hlady. Také se docela hodí umění kombinování ingrediencí, kdy si student zahraje na chvíli na MacGyvera a dokáže uvařit jídlo ze surovin, které zrovna má k dispozici, přičemž kořenící směs obsahuje výhradně pouze sůl a pepř. V mém konkrétním případě jsem se ještě za pomoci oregana naučila rajčatovou omáčku na sto způsobů, která nikdy není stejná. Trochu mi to připomíná Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, aneb nikdy nevíš, co z toho vyleze a jestli to bude poživatelné.

8) Umění vyjadřování

Jednou z mnoha mých horších vlastností bylo i to, že co mě napadlo, to jsem plácla a až pak přemýšlela, jaký to může mít následek. Tohle je něco, co se u ústní zkoušky, kdy toho moc nevíte a vaříte z vody, moc nehodí. Pak totiž nastává ta trapná situace, kdy něco řeknete a soudě dle učitelova výrazu to pak ještě třikrát změníte, načež se do toho zamotáte a už vůbec netušíte, co je vlastně správně. S tím souvisí i to, že pokud student sedí na ústní zkoušce, zpocený ze stresu, žmoulá v ruce propisku, která už mele z posledního, jelikož je neustále šroubována tam a zpět, měl by se naučit vyjadřovat se správnými termíny, které znějí akademicky (pro příklad uvedu kompartmentace, implikuje, amplituda, bilance apod.). Odpadne tím totiž dalších 5 minut utrpení, kdy se učitel snaží ze studenta vymámit, jak to vlastně myslí, popřípadě nastane ta horší situace, kdy se učitel ujme svého poslání a začne studentovi danou problematiku vysvětlovat. Takže malá rada na závěr: Než něco plácnete, třikrát to promyslete a pokud už se rozhodnete odpovědět, mluvte přesně a pokud možno používejte termíny, které používá profesor na přednášce. Nejen, že ho to potěší a uvidí, že dáváte pozor, ale ještě to bude znít víc na úrovni :)

Myslím, že zejména bod 8) se bude hodit nejen ve škole, ale i v budoucím zaměstnání při komunikaci s nadřízenými.
Ačkoliv vím, že v České republice je studium na vysokých školách spíše teoretické a po přechodu do praxe člověk zjistí, že toho vlastně moc neumí, věřím, že i přesto mě vysoká škola alespoň v některých ohledech připravila na život dospělého bez studentských zvýhodnění. Tak mi držte palce, ať se z toho každodenního pracovního kolotoče nepo*eru :D