Už asi týden přemýšlím nad tím, co by mělo být obsahem dalšího příspěvku, jelikož můj život během pracovních dnů tady není zas až tak zajímavý. Většinou ráno vstanu, najím se, jdu do školy, tam dělám nějaké nechutné věci s parazity, pak jdu na oběd, opět se bavím tím, jak jsou paraziti nechutní, jdu nakoupit nebo do centra a pak domů, najím se, sednu na chvilku k počítači a jdu zas spát. Nuda. Až na pár výletů do terénu, za které jsem vždycky neskutečně ráda a které jsou úžasné, se tu prakticky nic zajímavého neděje. Tedy během týdne, o víkendech je to větší zábava ;) Tenhle víkend (10. - 12. 7.) jsme byli v Dublinu, ale o tom zase příště.
Tak jsem se rozhodla sepsat svůj pohled na tuhle zemi. Myslím, že to tu mám fakt ráda, Cardiff je krásné město, všichni jsou neskutečně milí (pokud do vás teda zrovna nestrkají v přeplněném obchodě u pokladny), ale doma je doma, to se musí nechat. Asi je to tím, že jsem tak moc zvyklá na naše standardy a na to, jak to chodí u nás, že se mi těžko přizpůsobuje. Jedna z mnoha věcí, na kterou si stále nemůžu zvyknout je to jejich ježdění vlevo. Když člověk sedí v autě, tak je to ještě relativně v pohodě, tedy pokud zrovna nejedete na kruhovém objezdu, které jsou tu mimochodem na každém rohu (hihi, kruh na rohu, jak krásný je ten český jazyk :D). Pokaždé, když někam jedeme (a já jsem na místě spolujezdce, tedy vlastně na místě řidiče v normálním autě), dostávám skoro záchvaty paniky, když vjíždíme na kruhák opačně. A jako chodec jsem absolutně beznadějná, pokaždé koukám na druhou stranu než jezdí auta a to je tam jak pro blbečky napsaný: Look right! Holt zvyk je železná košile. Taky jsem si všimla faktu, že tu zatím všichni, se kterými jsem jela (celkem 3 lidi ve věku od 20 do 25 let), používají při rozjíždění ruční brzdu a ne normální pedál. Podezírám je z toho, že chodili do stejné autoškoly a takhle je to tam naučili, tak to tak prostě dělají, aniž by se zamysleli nad tím, že při používání normální brzdy je rozjíždění daleko rychlejší.
Další věc, která mě tu neskutečně vytáčí, jsou kohoutky na vodu. Není to tedy všude, už jsem viděla i normální pákové baterie, které máme u nás, ale třeba v mém pokoji je prostě oddělený kohoutek na teplou a studenou vodu a ještě k tomu na mačkací systém. Nic debilnějšího jsem v životě neviděla. Člověk se musí rozhodnout, jestli se bude otužovat a obličej si umyje studenou vodou, nebo jestli si chce dát parní lázeň a vyzkoušet svoje nervová zakončení vnímající horko na rukách a posléze i obličeji. A pak, když už tedy je v procesu mytí, mu ta voda přestane téct a on musí znovu mačkat. Stejný systém máme i ve škole na záchodě, kde ještě ke všemu teče voda takovým proudem, že je naprosto nemožné odtamtud vycházet, aniž bych vypadala jako že si neumím umýt ruce bez postříkání kalhot až ke kolenům. Někdo by jim měl vysvětlit, že tohle není dobré ani pro lidi, kteří si chtějí umýt ruce, ani pro ty, kteří se pak na ně musí koukat a domýšlet si, co tam asi na tom záchodě dělali.
Ale abych nebyla jenom pesimistická, tahle země má i spoustu věcí, které miluji. Například ty jejich sladkosti! Já vím, že bych neměla a že jsou většinou plné cukru a nezdravých tuků, ale když ono je to tak dobrý! Takové Reese´s peanut butter (zde) nebo Cadbury fingers (zde) jsou něco, co by měli začít prodávat i u nás. Nebo možná radši ne, protože jinak bych musela odolávat dalšímu pokušení, když stojím ve frontě u pokladny a ze stojanů se na mě smějí sladkosti všeho druhu. A to nemluvím o čokoládových brownies z Costy. Dneska jsem zas neodolala a musela jsem si jednu kostičku koupit. Jestli to tak půjde dál, vrátím se odtud o 5 kilo těžší.
A poslední věc, aby to zas nebylo moc dlouhé, je ta jejich architektura a s tím spojený i genius loci. Prostě když jste tady a jdete ulicí (a že já tady chodím fakt hodně, protože Cardiff MHD jsou prakticky jen autobusy a ještě k tomu dost předražené), vnímáte úplně jinou atmosféru. Nevím, jestli to tak mají všichni, ale tohle je věc, která mě na Británii fascinuje. Mají ty nejmenší domečky na světě s tenkými zdmi, ale přesto bych neváhala v něčem podobném bydlet jen proto, abych byla součástí téhle kultury. Ne že bych se k něčemu podobnému chystala, já se rozhodně chci vrátit do ČR.
Určitě by se našlo i dost dalších věcí, které se mi na UK líbí a mezi které patří určitě jejich systém vzdělávání nebo volný vstup do většiny muzeí, ale to by bylo na poněkud delší povídání.
To je pro dnešek vše, tak zas někdy příště! Jak by řekli Angličani: Have a nice day and see you soon ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat