Stáž v Cardiffu - část šestá: Víkend v Dublinu

Proč Dublin?

Na začátek bych asi měla vysvětlit, proč jsem jela do Dublinu, když mám stáž v Cardiffu. Musím vám říct, že IAESTE je prostě skvělá organizace a velmi vážně uvažuji o tom, že se stanu členem. Mezinárodní víkendy, jako byl tento v Dublinu, má vždy na starosti nějaké lokální centrum (pobočka IAESTE pro určitou oblast nebo zemi) a jelikož jsem tu v Cardiffu s jedním studentem z Belgie, který je rovněž členem a má kontakty po Evropě, přihlásila jsem se díky němu na mezinárodní víkend v Dublinu, koupila letenky a vydala se na výlet. Přiznávám se, že to byl poněkud dražší výlet, protože jsme tam letěli letadlem a ty letenky nejsou zrovna zadarmo, ale říkala jsem si, že když už jsem tak blízko (prakticky 45 minut letadlem z Bristolu), je škoda si to nechat ujít. 

Měla jsem štěstí na sedadlo :) Západ slunce z letadla, paráda!

Omlouvám se, pokud to bude příliš dlouhé a nebo nudné, ale tohle je tak trochu můj deníček, abych si to pak třeba za půl roku pamatovala. Tak nad tím kdyžtak přivřete oči a pokud vás nezajímá, co jsem tam všechno dělala, můžete přeskočit rovnou na konec, kde je odkaz na album s fotkami.

Krátký let a dlouhý večer

Bylo 10. července odpoledne a my jsme seděli v autobusu na Bristolské letiště, odkud nám v 9 hodin večer letělo letadlo. V Dublinu jsme přistáli kolem desáté a vydali se rovnou na autobus směr centrum. Naneštěstí jsme ale jeli zrovna v době, kdy skončil zřejmě nějaký velký koncert a příjezdová cesta byla totálně ucpaná taxíky a lidmi, až jsme chvíli uvažovali nad tím, jestli by nebylo rychlejší, kdybychom šli zbytek pěšky. Bylo ale 11 hodin večer, byli jsme v cizím městě, nevěděli jsme, jak jsme daleko od centra, tak jsme to radši neriskovali a zůstali sedět. 

Do hostelu jsme dorazili kolem půlnoci, prakticky jsme si tam jen odložili batohy a šli zpátky do centra do baru za ostatními účastníky. Každý z vás asi někdy byl v baru, respektive pubu, jak se tomu občas po anglicku říká. Člověk by jaksi předpokládal, že to bude něco na styl hospody, kdy se sedí u stolů, pije pivo a klábosí s ostatními. Takové ideální prostředí pro seznámení se s novými lidmi, když přijedete do nového města. Bohužel v irském pojetí pub znamená prakticky to samé co klub s hlasitou muzikou, velmi hlasitou muzikou! No to bylo něco pro mě a mojí nesnášenlivost vůči takovýmhle prostředím. Lidí tolik, že člověk musel používat lokty, aby se dostal k baru a na cestě zpátky měl co dělat uhlídat sklenici, aby mu jí někdo nerozlil. Vyměnili jsme tenhle "pub" asi po dvou hodinách za jiný, kde to ale bylo snad ještě horší a moje unavená hlava to vnímala o to intenzivněji, takže jsem opravdu chtěla jít spát, jenže byly 3 hodiny ráno, já byla kdesi v Dublinu a naprosto jsem netušila, kde je náš hostel. Nakonec jsme usínali něco kolem čtvrté s vyřvanýma hlasivkama a s vědomím, že tohle nebude ani dlouhý, ani kvalitní spánek :D

V Dublinu to v noci žije.

První den byl plný zážitků

Následovalo takové to hnusné ráno, když se probudíte a víte, že další dvě hodiny (možná i víc, v tomhle případě je doba závislá na množství alkoholu a délce spánku) se budete cítit jako kus hadru na podlahu. Naštěstí snídaně byla zahrnutá v ceně a po snídani jsme měli Dublin city challenge, což byla prakticky honba za úkoly, které jsme měli napsané na 2 stranách A4 a která zahrnovala třeba povinné fotky u některých památek, sbírání různých předmětů, focení zvláštních a srandovních věcí a tak podobně. No tohle se prostě musí zažít, aby člověk pochopil, že je to fakt zábava. A taky je to dobré na vystřízlivění. Náš tým se snažil seč mohl, ale vítězství nám uteklo o pouhé 2 body, tak snad příště. Ještě nás čeká mezinárodní víkend v Londýně, tak doufám, že si tam neutrhneme ostudu.

Vyfoťte fotku, na které se žádný člen týmu nebude dotýkat země? No problem!

Po obědě (opět burrito, jsem tu na něj nějaká ujetá) jsme vyrazili rychlým krokem k branám Guinnessu, na což jsem se jakožto hrdý absolvent oboru Biotechnologie těšila asi nejvíc z celého víkendu. Na začátku jsem byla trochu zklamaná, když nám oznámili, že dovnitř do pivovaru nás nepustí, že můžeme jen do návštěvnického centra, ale když jsem pak viděla, co tím návštěvnickým centrem mají na mysli, moje zklamání trochu opadlo. Byla to asi šestipatrová budova postavená do tvaru sklenice na Guinness a na každém patře byla krásně udělaná tématická výstava, na začátku o výrobě piva, surovinách a jednotlivých krocích (pro pivovarský - byla to nuda, jen samý obecný kecy, ale vyfotila jsem si schéma výroby a trochu mě zarazilo, že tam dávají extrakt nebo pelety, ale výsledek chutnal dobře, tak jsem to dál nerozebírala :D), v dalších patrech je pak něco o historii, o reklamách, o degustování, čepování a konečně v posledním patře je bar s vyhlídkou na Dublin. V rámci lístku vám zdarma načepují jedno pivo a vy tak můžete degustovat a zároveň se kochat panoramaty, co víc si přát :)

Po rychlé večeři jsme pak opět spěchali do centra, kde jsme měli naplánované Irské tance. Já celou dobu ale žila v mylném domnění, že to bude jen představení a my budeme pohodlně sedět a kochat se tanečními výkony. Ovšem když jsme dorazili na místo určení a čekal na nás prázdný sál, v něm dvoučlenná kapela (kytara a banjo) a slečna instruktorka, pochopila jsem, že se budeme muset asi aktivně zapojit. Po 4 hodinách spánku a po pivě v Guinnessu to bylo opravdu náročné a k naší únavě nepřispělo ani to, že to bylo v suterénu prakticky bez možnosti odvětrávání, takže po 10 minutách tance tam bylo na padnutí a naše trička vlhla potem. 

Na druhou stranu to ale byl opravdu skvělý zážitek, kdy jsme měli možnost poslechnout si nějaké irské písničky (např. tuhle) a naučit se alespoň trošku irský tanec. Po tomhle vyčerpávajícím podvečeru jsme pak pokračovali za "mírného" deště (a slečna Smolová si chytře nechala deštník na pokoji) do studentské hospody, ale jelikož jsem si s sebou vzala málo euro, koupila jsem si jen jedno pivo a kolem desáté večer se vydala společně s kamarádkou spolubydlící zpátky na hostel, kde jsem naprosto odpadla a spala jako dřevo. Ale dle ohlasů druhý den jsem usoudila, že jsem zase o tolik nepřišla, protože všichni byli unavení. 

Náhodné dveře na Trinity college.

Překvapivě klidná neděle

Neděle se pak nesla už v klidnějším rytmu. Na programu jsme měli jen city tour s naprosto skvělým průvodcem Johnem (Sandamans city tours, můžu jen doporučit). Dozvěděli jsme se spoustu informací o historii Dublinu a zajímavostí z novodobé historie, mezi které patří například příběh o slavném hotelu patřící kapele U2, a téměř čtyřhodinové putování jsme zakončili obědem v restauraci, což bylo první teplé jídlo za celý víkend (ať žije zdravá strava). 

Po obědě jsme pak s kamarádkou měli ještě pár hodin času, tak jsme se šli projít po městě, poslali jsme nějaké pohledy, dali si kafe v nejroztomilejší kavárně a vydali se na cestu zpět do Cardiffu. Asi půl hodiny po půlnoci jsem pak usínala s pocitem, že tenhle víkend rozhodně stál za to a že se do Dublinu určitě chci někdy vrátit, protože za tich ani ne 48 hodin, které jsem tam strávila, jsem poznala opravdu jen maličký zlomek z toho, co se v tomhle městě skrývá.

Temple bar, čtvrť plná hospod a barů.

Děkuji, že jste vydrželi číst až sem a pokud byste chtěli vidět víc fotek, zde je moje album.

See you soon! ;)

Stáž v Cardiffu - část pátá: Proč to tu miluji a zároveň nenávidím?

Už asi týden přemýšlím nad tím, co by mělo být obsahem dalšího příspěvku, jelikož můj život během pracovních dnů tady není zas až tak zajímavý. Většinou ráno vstanu, najím se, jdu do školy, tam dělám nějaké nechutné věci s parazity, pak jdu na oběd, opět se bavím tím, jak jsou paraziti nechutní, jdu nakoupit nebo do centra a pak domů, najím se, sednu na chvilku k počítači a jdu zas spát. Nuda. Až na pár výletů do terénu, za které jsem vždycky neskutečně ráda a které jsou úžasné, se tu prakticky nic zajímavého neděje. Tedy během týdne, o víkendech je to větší zábava ;) Tenhle víkend (10. - 12. 7.) jsme byli v Dublinu, ale o tom zase příště.

Tak jsem se rozhodla sepsat svůj pohled na tuhle zemi. Myslím, že to tu mám fakt ráda, Cardiff je krásné město, všichni jsou neskutečně milí (pokud do vás teda zrovna nestrkají v přeplněném obchodě u pokladny), ale doma je doma, to se musí nechat. Asi je to tím, že jsem tak moc zvyklá na naše standardy a na to, jak to chodí u nás, že se mi těžko přizpůsobuje. Jedna z mnoha věcí, na kterou si stále nemůžu zvyknout je to jejich ježdění vlevo. Když člověk sedí v autě, tak je to ještě relativně v pohodě, tedy pokud zrovna nejedete na kruhovém objezdu, které jsou tu mimochodem na každém rohu (hihi, kruh na rohu, jak krásný je ten český jazyk :D). Pokaždé, když někam jedeme (a já jsem na místě spolujezdce, tedy vlastně na místě řidiče v normálním autě), dostávám skoro záchvaty paniky, když vjíždíme na kruhák opačně. A jako chodec jsem absolutně beznadějná, pokaždé koukám na druhou stranu než jezdí auta a to je tam jak pro blbečky napsaný: Look right! Holt zvyk je železná košile. Taky jsem si všimla faktu, že tu zatím všichni, se kterými jsem jela (celkem 3 lidi ve věku od 20 do 25 let), používají při rozjíždění ruční brzdu a ne normální pedál. Podezírám je z toho, že chodili do stejné autoškoly a takhle je to tam naučili, tak to tak prostě dělají, aniž by se zamysleli nad tím, že při používání normální brzdy je rozjíždění daleko rychlejší. 

Další věc, která mě tu neskutečně vytáčí, jsou kohoutky na vodu. Není to tedy všude, už jsem viděla i normální pákové baterie, které máme u nás, ale třeba v mém pokoji je prostě oddělený kohoutek na teplou a studenou vodu a ještě k tomu na mačkací systém. Nic debilnějšího jsem v životě neviděla. Člověk se musí rozhodnout, jestli se bude otužovat a obličej si umyje studenou vodou, nebo jestli si chce dát parní lázeň a vyzkoušet svoje nervová zakončení vnímající horko na rukách a posléze i obličeji. A pak, když už tedy je v procesu mytí, mu ta voda přestane téct a on musí znovu mačkat. Stejný systém máme i ve škole na záchodě, kde ještě ke všemu teče voda takovým proudem, že je naprosto nemožné odtamtud vycházet, aniž bych vypadala jako že si neumím umýt ruce bez postříkání kalhot až ke kolenům. Někdo by jim měl vysvětlit, že tohle není dobré ani pro lidi, kteří si chtějí umýt ruce, ani pro ty, kteří se pak na ně musí koukat a domýšlet si, co tam asi na tom záchodě dělali. 

Ale abych nebyla jenom pesimistická, tahle země má i spoustu věcí, které miluji. Například ty jejich sladkosti! Já vím, že bych neměla a že jsou většinou plné cukru a nezdravých tuků, ale když ono je to tak dobrý! Takové Reese´s peanut butter (zde) nebo Cadbury fingers (zde) jsou něco, co by měli začít prodávat i u nás. Nebo možná radši ne, protože jinak bych musela odolávat dalšímu pokušení, když stojím ve frontě u pokladny a ze stojanů se na mě smějí sladkosti všeho druhu. A to nemluvím o čokoládových brownies z Costy. Dneska jsem zas neodolala a musela jsem si jednu kostičku koupit. Jestli to tak půjde dál, vrátím se odtud o 5 kilo těžší.

A poslední věc, aby to zas nebylo moc dlouhé, je ta jejich architektura a s tím spojený i genius loci. Prostě když jste tady a jdete ulicí (a že já tady chodím fakt hodně, protože Cardiff MHD jsou prakticky jen autobusy a ještě k tomu dost předražené), vnímáte úplně jinou atmosféru. Nevím, jestli to tak mají všichni, ale tohle je věc, která mě na Británii fascinuje. Mají ty nejmenší domečky na světě s tenkými zdmi, ale přesto bych neváhala v něčem podobném bydlet jen proto, abych byla součástí téhle kultury. Ne že bych se k něčemu podobnému chystala, já se rozhodně chci vrátit do ČR. 

Určitě by se našlo i dost dalších věcí, které se mi na UK líbí a mezi které patří určitě jejich systém vzdělávání nebo volný vstup do většiny muzeí, ale to by bylo na poněkud delší povídání.

To je pro dnešek vše, tak zas někdy příště! Jak by řekli Angličani: Have a nice day and see you soon ;)

Stáž v Cardiffu - část čtvrtá: Zelené město

Tentokrát bych vám ráda napsala něco o tom, jak je to v Cardiffu s parky.

Jedna slečna z laborky mi asi třetí den vyprávěla, že Cardiff je velmi zelené město, které má největší plochu parků v přepočtu na obyvatele v celém Spojeném království. Nejdřív jsem k tomu byla skeptická a říkala jsem si, jak ty parky asi vypadají, ale musím uznat, že v Čechách tak krásné parky nemáme. Byla jsem zatím ve dvou velkých parcích a jedné menší zahradě a absolutně mě to uchvátilo. No posuďte sami podle fotek :)

1) Bute Park

2) Alexandra Gardens

3) Roath Park

To je pro dnešek vše, nějak poslední dobou nestíhám psát, tak jsem vás pro změnu zahltila fotkami a doufám, že se vám líbí. Dejte mi, prosím, vědět, jestli jsou lepší velké fotky, které jsem dávala v minulých příspěvcích, nebo tyhle menší, kdy se vám naopak nezavařuje kolečko na myši od rolování dolů :)

Stáž v Cardiffu - část třetí: Jak mi změnili jméno

Ahoj všem, kdo jste natěšení na další příspěvek! Dneska to asi bude kratší, protože se toho zatím tolik neděje, abych z toho mohla sepsat nějaký příběh. Takže to bude spíš nabité informacemi o tom, co je u mě nového. 

Za prvé - konečně nám dneska opravili tu topící trubku, takže se snad ráno probudím nezpocená. 

Za druhé - jsem tu ani ne týden a už jsem si asi tak stokrát řekla něco ve smyslu zlaté Čechy nebo zlatá Praha! Naše kolej je totiž ve čtvrti, která se jmenuje Cathays a ve které jsou stovky malých řadových domků převážně pronajímaných studentům. Taková studentská čtvrť. Ovšem to s sebou nese jeden nemilý fakt, totiž právě tu začínají letní prázdniny a většina studentů se stěhuje na léto pryč. Nevím, jak to tady mají s popelářema, ale ti studenti si s odpadky moc hlavu nelámou a prostě ty pytle vezmou a položí před dům na ulici. Takže si asi dovedete představit, kolik bordelu se tu všude okolo válí. Teď se k tomu ještě přidaly tropické teploty, takže nám to tu začíná už i pěkně vonět, no prostě parádička. Člověk by si myslel, že když jede do Walesu, tak to tu bude všechno tak nějak lepší a líbivější, ale zatím je to spíš opak (alespoň co se týče těch ulic). 

Bitka o jídlo z odpaďáku.

Za třetí - Cardiff University je super škola, která má krásné historické i nové moderní budovy, do kterých je radost chodit. Od pondělí jsem nastoupila do laboratoře, která se nachází v budově s názvem Sir Martin Evans Building (koho by zajímalo, kdo to je Martin Evans, více info zde, je to docela zajímavý člověk). Bohužel jsem se ale dostala do laboratoře, která spadá pod oddělení biologie (takže pro mě je to něco jako alternativní realita), takže o tom, co se tam dělá a co tu vlastně budu dělat já, vím úplný prd. Doufám, že se do toho časem nějak dostanu a nebudu za trola, protože všichni jsou tu hrozně v pohodě a moc fajn lidi. Konkrétně jsem v laborce, která se věnuje parazitům, převážně parazitům ryb, ale je tu i jeden projekt zaměřený na parazity psů a koček. Je to fakt sranda zpracovávat vzorky půd z parků, kde se venčí psi, a pak v nich pod mikroskopem hledat vajíčka parazitů. Člověk si pak opravdu třikrát rozmyslí, jestli si vážně umyl ty ruce, než sáhne na jídlo.

A za poslední - od teď se tu prezentuji pouze jako Mrs Jana Simlova. Nevím, co to bylo za ženskou za přepážkou v té kanceláří, kde se vydávají průkazky, ale evidentně nebyla schopná správně přepsat moje jméno, které měla napsané velmi čitelně na žádance o průkaz. Nemyslím si, že mám tak komplikované jméno, aby byl problém napsat ho správně. Jak asi musí vypadat jméno někoho z arabských zemí nebo třeba z Ruska, kde píší azbukou, to si ani netroufám odhadovat :D

Zatím víc zajímavých historek z natáčení nemám, ale nebojte, o víkendu máme v plánu návštěvu nějakých tich památek (respektive té jedné největší památky tady - Cardiff Castle), tak vám pak dám vědět, jaké té bylo ;)